"Zjištění získaná operativní technikou demoralizovala lidi při výsleších. Měli pak pocit, že 'oni' na ně všechno vědí," vysvětluje náměstek ÚDV Pavel Bret.
Tehdejší režim také tímto způsobem pořádal svérázné průzkumy veřejného mínění: otevíraly se namátkově dopisy a jejich čtením se zjišťovala nálada ve společnosti.
Cenzura se odborně nazývala Prověrka korespondence a začala ve velkém poprvé v roce 1949. V roce 1966 už prošlo rukama příslušníků tajné bezpečnosti neuvěřitelných devětadevadesát milionů zásilek. Umožnilo to nové zařízení s krycím názvem JEZERO (ve skutečnosti šlo o velkou napařovačku k rozlepování zásilek a pneumatický lis k jejich opětnému zalepování).
A pokud kontrolované dopisy obsahovaly peníze, měl adresát smůlu: všechny bankovky, které byly v dopisech, končily v rukou příslušníků tajné policie. Nebyly to malé částky. Například jen z dopisů určených původně Barboře G. z Prahy získala StB 180 000 korun. Paní totiž za poplatek nejméně deseti korun rozesílala horoskopy a netušila, že téměř všechny dopisy s penězi končí v rukou tajné policie.
V roce 1968 se však veřejnost dozvěděla o řadě pracovišť tajné bezpečnosti na poštách, a tak v období normalizace je musela StB znovu pokoutně vybudovat.
Kontroloři byli zčásti vedeni jako pracovníci pošt. Režimu však nesloužili jen agenti na poštách. "StB měla k dispozici tu nejmodernější techniku, kterou bylo možné získat.
Součástková základna byla zčásti zdejší, ale z ciziny nebylo problém získat cokoli včetně zařízení, na které bylo vyhlášeno embargo. Pod různými krycími cíly byly dokonce úkolovány vědeckovýzkumné ústavy," říká Daniel Povolný.
Paradoxem bylo, že zařízení pro operativní techniku montovali ze součástek dodaných od vybraných podniků vězni ve věznicích v Ruzyni a ve Valdicích.
Další aparát byl také rozsáhlý. Jen pro překlad odposlouchaných či zachycených cizích hovorů zaměstnávala v roce 1976 StB čtyřiačtyřicet překladatelů a překladatelek.
Tajní policisté dokonce upozorňovali, že jim chybějí tlumočníci pro německé dialekty z oblastí Rakouska, Bavorska a Švýcarska. Podobně se jim nedostávalo překladatelů z vlámštiny, rumunštiny, arabštiny, norštiny, čínštiny či albánštiny.
Pro instalování odposlechů měla tajná policie ve svých archivech stavební plány bytů řady pražských sídlišť. Ale hlavně šlo o cizince.
Ty bylo třeba mít pod kontrolou či je využít k průmyslové špionáži. Nejméně ve dvanácti největších pražských hotelích byl odposlech namontován trvale.
Stejně jako pracovníci jiných oborů i ti, kteří špiclovali, se museli vzdělávat. Například se dochoval záznam o dvoudenním školení v roce 1977 o omítkách, malbách a tapetách.
Přítomní konstatovali, že tapety (které zrovna přicházely do módy) jsou problematické, protože pod nimi namontované odposlouchávací zařízení se špatně zamaskovává. Tajná bezpečnost si potom nechala objednat pět set speciálních nožů na řezání tapet.
"Před odjezdem do Německa mne přijal německý velvyslanec. Byla to zvláštní schůzka. Věděl, že je odposloucháván, tak pustil rádio, to řvalo a my jsme se přitom bavili," popisuje schůzku na německém velvyslanectví někdejší disident a dnešní pražský rabín Karol Sidon.
Je obrovský rozsah cenzury, odposlechů a dalších druhů špiclování, které doložila nová studie, velkým překvapením? "Ta zjištění odpovídají povaze režimu," říká náměstek ÚDV Pavel Bret. Upozorňuje navíc, že představitelé komunistické bezpečnosti si byli dobře vědomi, čeho se dopouštějí.
Proto všechny zprávy, které byly získány například odposlechem či jinou podobnou technikou, musely být přepracovány tak, aby to nebylo poznat.
