Arabové ho nenazývají bejrútským řezníkem a válečným zločincem, krajně pravicoví Židé na něj volají: "Šarone, králi Izraele." Předvolební televizní spoty ho představily coby moudrého dědečka s dětmi v náručí.
Západní analytikové ho označují za kontroverzního jestřába pravice, zatímco mnozí izraelští novináři jednoduše za pragmatika.
Jedno je jisté. Šaron zasvětil svůj život moci a nelítostnému boji s Araby. Boji do slova a do písmene.
Už v prvních letech existence Izraele vedl komando, jež provádělo odvetné akce proti arabským teroristům, kteří útočili na Izrael z jordánského území. Po válce v roce 1967 organizoval hon na Palestince v pásmu Gazy, při němž zlikvidoval stovky arabských domů.
Považován svými veliteli za "příliš nepředvídatelného", a tedy poněkud nebezpečného, opustil nakonec v roce 1973 armádu.
Hned nato se však pustil naplno do politiky a stačil založit pravicový blok Likud, dnes prakticky nejmocnější stranu v Izraeli, jíž zároveň šéfuje.
Vlast ho však ještě v tomtéž roce znovu povolala do zbraně, když Egypt a Sýrie zaútočily na izraelská okupační vojska na Sinaji a na Golanech. A Šaron se vrátil jako hrdina, když dovedl tankové jednotky přes Suezský kanál až do Egypta.
Za vlády Menachema Begina jeho kariéra dál stoupala.
Byl už členem kabinetu, když v roce 1978 Izrael podepsal s Egyptem historickou mírovou dohodu. V roce 1981 se pak Ariel Šaron stal ministrem obrany. A znovu se pustil naplno do boje s Palestinci.
V roce 1982 organizoval ofenzivu do Libanonu. Opět to byl hon na Palestince, dotažený tentokrát do samého konce. Tehdejší gerilový vůdce Jásir Arafat byl i se svými bojovníky přinucen opustit Libanon i celou oblast Blízkého východu.
Cena za toto tažení však byla strašlivá.
Libanonská křesťanská Falanga pod ochranou izraelské armády zmasakrovala v bejrútských palestinských táborech Sabra a Šatíla stovky mužů, žen a dětí.
Měla to být odveta za atentát na libanonského prezidenta a šéfa Falangy Bašíra Džamáíla. Stín za krveprolití padl na Izrael.
Izraelská vyšetřovací komise později vyslovila následující verdikt: Ariel Šaron mohl masakr předvídat a zabránit mu.
Šaron byl obviněn z nepřímé odpovědnosti s tím, že musí opustit post ministra obrany. Begin však svého oblíbeného ministra, který se bránil, že z něj udělali obětního beránka, zcela nezatratil. Jmenoval Ariela Šarona alespoň ministrem bez portfeje.
Ale ještě nebyl všemu konec.
Při demonstraci proti tomu, že Šaron zůstal ve vládě, pravicový židovský extremista vhodil mezi dav levicových stoupenců granát a jednoho člověka zabil. Byl to zlom v historii vnitropolitického násilí v Izraeli.
Šaron nicméně dál zastával s malými přestávkami různé ministerské posty v pravicových vládách. A hlavně se přitom soustředil na výstavbu židovských osad.
Cesta až na samý vrchol začala koncem loňského září, kdy Šaron uskutečnil v doprovodu izraelských vojáků provokativní výstup na jeruzalémskou Chrámovou horu, posvátné místo Židů, ale také Arabů.
Prudké protesty Palestinců armáda tvrdě potlačila.
Za čtyři měsíce násilí, které rámovalo Šaronův závratný vzestup, zemřelo na tři sta osmdesát lidí, vesměs Palestinců.
Západní analytikové ho označují za kontroverzního jestřába pravice, zatímco mnozí izraelští novináři jednoduše za pragmatika.
Jedno je jisté. Šaron zasvětil svůj život moci a nelítostnému boji s Araby. Boji do slova a do písmene.
Už v prvních letech existence Izraele vedl komando, jež provádělo odvetné akce proti arabským teroristům, kteří útočili na Izrael z jordánského území. Po válce v roce 1967 organizoval hon na Palestince v pásmu Gazy, při němž zlikvidoval stovky arabských domů.
Považován svými veliteli za "příliš nepředvídatelného", a tedy poněkud nebezpečného, opustil nakonec v roce 1973 armádu.
Hned nato se však pustil naplno do politiky a stačil založit pravicový blok Likud, dnes prakticky nejmocnější stranu v Izraeli, jíž zároveň šéfuje.
Vlast ho však ještě v tomtéž roce znovu povolala do zbraně, když Egypt a Sýrie zaútočily na izraelská okupační vojska na Sinaji a na Golanech. A Šaron se vrátil jako hrdina, když dovedl tankové jednotky přes Suezský kanál až do Egypta.
Za vlády Menachema Begina jeho kariéra dál stoupala.
Byl už členem kabinetu, když v roce 1978 Izrael podepsal s Egyptem historickou mírovou dohodu. V roce 1981 se pak Ariel Šaron stal ministrem obrany. A znovu se pustil naplno do boje s Palestinci.
V roce 1982 organizoval ofenzivu do Libanonu. Opět to byl hon na Palestince, dotažený tentokrát do samého konce. Tehdejší gerilový vůdce Jásir Arafat byl i se svými bojovníky přinucen opustit Libanon i celou oblast Blízkého východu.
Cena za toto tažení však byla strašlivá.
Libanonská křesťanská Falanga pod ochranou izraelské armády zmasakrovala v bejrútských palestinských táborech Sabra a Šatíla stovky mužů, žen a dětí.
Měla to být odveta za atentát na libanonského prezidenta a šéfa Falangy Bašíra Džamáíla. Stín za krveprolití padl na Izrael.
Izraelská vyšetřovací komise později vyslovila následující verdikt: Ariel Šaron mohl masakr předvídat a zabránit mu.
Šaron byl obviněn z nepřímé odpovědnosti s tím, že musí opustit post ministra obrany. Begin však svého oblíbeného ministra, který se bránil, že z něj udělali obětního beránka, zcela nezatratil. Jmenoval Ariela Šarona alespoň ministrem bez portfeje.
Ale ještě nebyl všemu konec.
Při demonstraci proti tomu, že Šaron zůstal ve vládě, pravicový židovský extremista vhodil mezi dav levicových stoupenců granát a jednoho člověka zabil. Byl to zlom v historii vnitropolitického násilí v Izraeli.
Šaron nicméně dál zastával s malými přestávkami různé ministerské posty v pravicových vládách. A hlavně se přitom soustředil na výstavbu židovských osad.
Cesta až na samý vrchol začala koncem loňského září, kdy Šaron uskutečnil v doprovodu izraelských vojáků provokativní výstup na jeruzalémskou Chrámovou horu, posvátné místo Židů, ale také Arabů.
Prudké protesty Palestinců armáda tvrdě potlačila.
Za čtyři měsíce násilí, které rámovalo Šaronův závratný vzestup, zemřelo na tři sta osmdesát lidí, vesměs Palestinců.
