Co na tom, že jde o spoluobčany z jedné země? Co na tom, že zákon zakazující komunikaci mezi lidmi platí snad už jen na Kubě? Nevadí. „Mluvil jsi s disidenty? Máš počítač a dolary od amíků? Tak ohrožuješ naši pernamentní revoluci a šup s tebou na dvacet let do žaláře!“ A naši komunističtí svatoušci s výrazem trpícího, který cítí bolest při každém porušení práva, vážně dodávají: „Vše je podle zákona, s tím se nedá nic dělat. To přeci vy, demokrati, musíte vědět nelépe, ne?“
Z celé kauzy dýchá smutná historie. Na jaře roku 1968 se rovněž jednalo o bratrské tanky ze spřátelené země, rovněž šlo o obranu svobody a zájmů českého pracujícího lidu a stejně jako nyní se i tehdy nebraly ohledy na spoluobčany. I tehdy bylo vše podle práva a navíc šlo o vyšší princip. Pak se vyhazovalo z práce a zavíralo za pokec s Havlem. Kdo nešel s námi, byl proti nám.
Dnes jsou již komunisté jiní. Hájí právo a trpí při nespravedlnostech. I v Česku platí zákony, například ten o zákazu propagace komunistické ideologie. Ten však nedodržují. „Je špatný, není demokratický,“ říkají a s výsměchem všem mrtvým z padesátých let dodávají: „Lidé mají právo vybírat si z různých politických názorů.“ Na Kubě je to ale jinak. Tam platí jiné zákony a ty se musí dodržovat. Že tyto zákony někoho diskriminují? Že kvůli nim půjde někdo sedět za to, že si promluvil s disidentem? „Jo, to v Kolumbii, tam je nesvoboda,“ odpovídá soudruh Randsdorf. Na rovinu, jak je ve jeho straně historickým zvykem.
Ivan Pilip i Jan Bubeník nám nevědomky a zřejmě i nechtěně ukázali, že události (a hlavně praktiky) z minulého století nejsou bohužel zapomenuty. Komunisté se nezměnili. Když jde o soudružskou věc, pak lítají třísky. Hlava, nehlava. A několik zničených lidských osudů? Co na tom, jak říká Jiří Schmitzer v Černých baronech: „Tyhle starosti nechte jiným, lidí je na světě jako s…ček.“
