Takže gentleman, nebo nepříjemný introvert? Schopný, nebo neschopný? "Pamatuji si ho jako skvělého reportéra a slušného, v podstatě nesmělého člověka," říká o Hodačovi jeho bývalá kolegyně ze sedmdesátých let. "Myslela jsem si, že ke konci kariéry bude spíš někde v klidu psát knihy," dodává.
Za revoluce v roce 1989 se Jiří Hodač dostal do Prahy jako reportér BBC. "Natočili jsme spolu rozhovor a on mi řekl, že dostanu honorář. Já peníze nechtěla, ale on mi to přesně vysvětlil: Ne, takhle to má být, učte se pravidlům. Dal mi, v dobrém slova smyslu, lekci," pamatuje si jiná novinářka.
"Anglický gentleman? To jsou jen mimikry," myslí si Pavel Rohan, bývalý Hodačův spolupracovník z BBC. "Když jste dvacet let v cizině, získáte jisté způsoby vystupování. Což může v jiné zemi působit jako osobní kvality." Jiří Hodač podle oficiálního životopisu vystudoval žurnalistiku v roce 1972. Už předtím spolupracoval s rozhlasem, celých deset let byl redaktorem Svobodného slova.
Psal články o povinných socialistických rituálech, ale třeba i reportáž o dívce, která v Praze na Letné zabila náklaďákem lidi na tramvajové zastávce. "Pokud si pamatuji, Hodač psal nejraději reportáže o lidech, například o obyvatelích horských slovenských vesniček, v nichž operovali partyzáni.
Psát uměl," uvedla v Lidových novinách Radka Kvačková, dříve redaktorka Svobodného slova. "Tehdy jsem dost ostře vnímala, když někdo napsal něco podlézavého k režimu. A to jsem u něj nezaznamenala," dodává. Svobodné slovo patřilo Československé straně socialistické. Ale Hodač ve straně nebyl. Někdy kolem roku 1977 odmítl nabídku vést domácí rubriku. Nebyl ambiciózní, shodují se pamětníci.
V roce 1980 legálně vycestoval na Západ a už se nevrátil. Dva roky zůstal v Německu, pracoval ve Frankfurtu nad Mohanem ve firmě na klimatizaci. Pak odešel do Austrálie, kde se uplatnil v melbournském veřejném rádiu, které mělo také relaci v češtině.
V roce 1988 přišla klíčová změna - Hodač se po konkursu stal redaktorem BBC v Londýně. I když velká konkurence tehdy nebyla - moc lidí se zkušenostmi z rádia a znalostmi češtiny a angličtiny se ve světě nenabízelo.
Pak postoupil na místa zástupce šéfredaktora a šéfa české sekce BBC. Než letos na jaře poprvé nastoupil do České televize, měl funkci ředitele operací BBC v České republice. (Anglicky to znělo "manager operations", tedy ne "director" nebo "chief".) Staral se třeba o licence na tuzemské vysílání BBC, nabízel programy BBC jiným stanicím.
Nikdy neřídil víc než dvacet lidí. Jeho bývalí kolegové z BBC se proto diví, jak se mohl stát ředitelem televize. "Člověk, který má řidičský průkaz, nemůže dělat pilota Concordu," řekl ČTK někdejší Hodačův nadřízený Miloš Vávra. "Jako kdyby měl někdo stánek se zeleninou a udělali z něj ministra zemědělství," přirovnává to Pavel Rohan.
Hodač neměl se šéfováním v televizi žádné zkušenosti. Ale to ze začátku neměli jeho předchůdci Puchalský a Chmelíček taky. Od dob Svobodného slova přes BBC po současnost těžko najít někoho, kdo by o Hodačovi řekl: Je to prima člověk, výborně jsme si rozuměli. Častá je reakce: Pracovalo se mi s ním slušně, ale osobně jsme si blízcí nebyli.
Něco o Hodačovi naznačují i sloupky, které psal do časopisu Týden. Jsou věcné, učesané, střízlivé, bez velkých emocí, není za nimi znát výrazná osobnost autora.
Bývalý redaktor BBC, který s Hodačem několik let pracoval, svou zkušenost shrnul: "Byl to docela schopný novinář a editor, ale špatný šéf. Nedokázal nic říci přímo, všechno řešil stranou a pokoutně." S podřízenými komunikoval hlavně prostřednictvím memorand a elektronické pošty; třeba i z jedné místnosti do druhé.
V BBC si vysloužil přezdívky "Kapitán Memo" a "Mr. E-mail". Úplně stejné zkušenosti mají i redaktoři z České televize, z doby kdy Hodač dělal ředitele zpravodajství. Někteří zaměstnanci ani nevěděli, jak vypadá. Reportéři vyprávějí třeba tuhle historku: Jednou, když byl Hodač ve funkci asi měsíc, se jeden technik zeptal sloužícího editora, co je to za člověka, který se právě skláněl nad počítačem. Když se dozvěděl, že je to ředitel zpravodajství, opáčil: "Tak to je ten Hodač. Já jsem toho člověka už tři dny sledoval, jak se tady ometá, a říkal si: toho neznáš, radši ho hlídej, ten tady chce něco šlohnout."
Dušan Chmelíček říká, že kdyby věděl, jak Hodač neumí jednat s lidmi tváří v tvář, do televize by ho býval nepřivedl. Od 20. prosince, kdy rada zvolila Hodače Chmelíčkovým nástupcem, nastalo pozdvižení. "Pro Hodače je velmi složité si s někým lidsky promluvit. To byla ze začátku možná většina celého problému," míní Pavel Rohan.
Hodač si tento týden postěžoval: "Bohužel, zatím se setkávám s tím, že druhá strana odmítá jednat, a to je pak velice těžké najít k sobě cestu." Nový ředitel se rozhodl nastolit pořádek silou. A popudil si proti sobě většinu lidí z branže i většinu národa.
Na obrazovce se ani jednou neusmál. Umí se ovládat, až obdivuhodně, ale také až moc - před kamerou působí studeně a neosobně, shoduje se několik odborníků na image. Žádná vstřícná gesta. "Není z toho vidět snaha vejít v kontakt," říká Petr Lukeš, prezident Asociace vizážistů.
"To není image generálního ředitele," dodává, mimo jiné s narážkou na koženou bundu, ve které se Hodač objevil v televizi. "Se Železným se to nedá srovnávat." Jan Čulík, britský pozorovatel české mediální scény, na Nový rok napsal: "Jiří Hodač si na sebe dnes navlékl 'gestapácko-estébáckou' koženou bundu, takže ve chvíli, kdy na vizuálním dojmu záleží všechno, vytvořil dojem nesmírně záporný."
Hodač ovšem nejspíš neměl čas myslet na image svůj, ani své početné a zarputile se tvářící ochranky. Nasadil vysoké pracovní tempo.
"Když nastoupil, volal mi ve čtvrt na sedm ráno, že se chystá do práce a jestli tam budu," říká Jaroslava Sedláčková, která z PR České televize přešla na druhou stranu barikády k těm, co Hodače neuznávají. Hodačova právní ředitelka Věra Valterová říká, že šéf pracoval až dvacet hodin denně. Přitom podle ní nepil, nekouřil a kávu pil střídmě.
"Ta situace je náročná, to bych nechtěl zastírat. Ale cítím se fyzicky velmi dobře," prohlásil Hodač 2. ledna. Ještě včera večer se cítil skvěle, řekl jeho konzultant a pravá ruka Pavel Bobošík - několik hodin poté, co bezvládného Hodače odvezla z jeho bytu v Praze-Vršovicích záchranka.
Co a proč se ve čtvrtek ráno vlastně stalo, není úplně jasné. Jedna verze mluví o tom, že ochranka musela vyrazit dveře, druhá o tom, že Hodač sám otevřel dveře a řekl strážcům, ať zavolají pomoc. Lékaři o Hodačově diagnóze nic bližšího nesdělili.
Pokud se potvrdí, že neutrpěl srdeční ani mozkovou příhodu, je pravděpodobné, že měl silné psychosomatické potíže, čili že stres a vypětí ochromily jeho tělesnou schránku. Bylo to nejspíš něco podobného, jako se mu stalo v srpnu, když odstupoval z funkce ředitele zpravodajství.
Informovaný specialista z oboru psychiatrie si myslí, že v takovém případě může být v pozadí nějaká úzkostná, panická porucha. "Ten člověk vždycky vypadal docela nenápadně. S nikým se moc nebavil, jen jsme se pozdravili. Všechny překvapilo, když se stal ředitelem. Od té doby s ním chodí ochranka i po domě. Takže už jsme se s ním ani bavit nepokoušeli," říká jeden ze sousedů v domě, kde Jiří Hodač bydlí.
