Myslím, že každému soudnému a přemýšlivému člověku je naprosto jasné, že se pan Zítko nedopustil žádného trestného činu - a soudní proces, kterému jsem přihlížela jako divák, mne rozhodně nepřesvědčil o tom, že bych měla třeba jen na zlomek vteřiny pochybovat o jeho nevině. P. Zítko předložil českému čtenáři dokument, vypovídající o určitém historickém období; knihu opatřil předmluvou, z níž jasně vyplývá jeho postoj k problematice nacionálního socialismu a fašismu.
Mám za to, že v naší zemi neexistuje nikdo, s výjimkou předškolních dětí a členů neonacistických skupin (kteří ovšem své deformované smýšlení nezískali na základě četby Hitlerova spisku, nýbrž mnohem dříve, než zmiňovaná kniha vůbec v českém jazyce vyšla), kdo by nevěděl, kdo byl Adolf Hitler, jak zrůdné myšlenky hlásal a ke kolika tragédiím vedla druhá světová válka. Četla jsem Hitlerovo “dílo” a nedovedu si představit, že by mohlo kohokoli přivést do řad soudobých neonacistů. Je to bezduchý blábol plný zášti, osobních komplexů a úvah, které svědčí pouze o tom, že jeho autor byl zvrácený psychopat.
Tato kniha po válce vyšla v sedmnácti státech světa. Mimo jiné ve státech, které jsou obecně považovány za bašty demokracie (např. USA, Velká Británie apod.). Ani v jediném z nich nebyl nakladatel trestně stíhán. V těchto zemích kniha slouží jako pomůcka pro studenty a dokonce p. Arnošt Lustig ji při svých přednáškách ve Spojených státech doporučuje svým studentům k přečtení; ze zcela logického důvodu – aby znali svého nepřítele a dokázali zhoubné myšlenky rozpoznat i v projevech a dílech současných politiků a ideologů. Tak tuto knihu chápu i já a domnívám se, že i většina obyvatel ČR.
Nakladateli Zítkovi bylo nesčetněkrát vytýkáno, že knihu neopatřil komentářem historika a patřičnými vysvětlivkami. Není mi zcela jasné, proč by měl Mein Kampf jakékoli vysvětlivky obsahovat, a to z důvodů, které jsem již uvedla výše. Každý ví, co byl Hitler zač, a především, knihy si lidé kupují a čtou proto, aby si vytvořili vlastní úsudek. Rozsudek, který byl vynesen, staví širokou veřejnost do role nesvéprávných omezenců, kterým musí stát určovat, co smějí nebo nesmějí číst, na co jsou nebo nejsou mentálně dostatečně zralí. Tento postoj mne, po pravdě řečeno, uráží a připomíná mi praktiky totalitního režimu, v němž jsme žili čtyřicet let, a který nám také – formou zákazů a cenzury - přesně určoval, co pro nás je či není vhodné. Domnívám se, že svoboda slova, právo na informace a právo na historický výzkum (což jsou práva, zanesená v Listině základních lidských práv a svobod) znamená něco jiného. Demokratický režim nepotřebuje být páterem Koniášem, jenž upaluje nevhodné knihy a snaží se tak ostříhat své ovečky od poznání, které dle jeho názoru vede k hříchu a nepravostem. Chová-li se tak, právem vyvstávají pochyby, zda je skutečně režimem demokratickým.
V odůvodnění rozsudku mj. zaznělo, že se naše republika do jisté míry nachází ve stejných poměrech, jako předválečné Německo před nástupem Hitlera. Neprožila jsem dvacátá léta tohoto století v Německu, stejně jako je neprožil nikdo z nás včetně pana soudce Šídla, ale toto přirovnání mi vyrazilo dech. Především proto, že je z mého pohledu zcela falešné a zavádějící. Přirovnávat období před zvolením Hitlera říšským kancléřem Německa a konec 20. století v České republice je podle mne stejně nesmyslné jako přirovnávat poměry v Severní Koreji k poměrům v Koreji jižní.
Dále se v tomto odůvodnění praví, že “naše demokracie je tak křehká, že si nemůžeme dovolit, aby takové knihy vycházely”. Pokud v prvním případě zplnomocněný soud “přestřelil”, v tomto vědomě dezinformuje veřejnost, anebo cíleně sděluje skutečný stav v této zemi. Jinými slovy totiž vyslovil názor, že jedenáct let budujeme společnost, která stále ještě demokratická není. Neboť neexistuje “křehká” a “silná” demokracie – demokracie je jen jedna. Veškerými přívlastky k termínu “demokracie” pouze vyslovujeme krutou pravdu, a to tu, že žádná demokracie ve své podstatě neexistuje. Zřízení, které se bojí zdravého úsudku a vlastního názoru svých občanů, není a nemůže být demokracií. A že se “někdo” tohoto názoru evidentně bojí, je z rozsudku “vinen” v tomto trestním řízení zcela nabíledni. To je pro mne jako pro občana tohoto státu kruté poznání a téměř se zdráhám mu uvěřit.
Vzpomínám si na Vaše “listopadové” heslo: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Pravda je pojem příliš subjektivní a naše zákony jsou bohužel příliš elastické. Jedno je však jasné – pokud má zvítězit zdravý rozum a přirozená lidská touha po spravedlnosti, není možné akceptovat rozsudek nad p. Zítkem. Michal Zítko nespáchal trestný čin podpory a propagace hnutí, směřujících k potlačení práv a svobod občanů. Předložil nám k posouzení historické faktum, které by mělo čtenáři otevřít oči. Chce-li justice naopak oči občanů uzamykat podobnými rozsudky, mám vážné pochyby o tom, kam a k čemu vlastně naše společenské zřízení směřuje.
Pane prezidente, dokažte mi prosím, že se o osud tohoto státu nemusím obávat a rozsudek vynesený nad p. Michalem Zítkem z pravomoci svého úřadu zrušte.
Za Váš příspěvek k skutečné svobodě a skutečné demokracii Vám předem děkuji.
