Reportér Smrček ukázal v televizi přísně tajný dokument, z něhož vyplývalo, že bývalý šéf vojenské kontrarozvědky a nynější ředitel BIS Jiří Růžek porušil zákon, když se snažil krýt agenta, který řídil opilý. "Přišlo mi neuvěřitelné, že někdo provede něco špatného a pak se schová za razítko Přísně tajné. Mohl jsem ten nápis zakrýt. Ale proč?" ptá se novinář.
Policie a státní zastupitelství, které Smrčka poslaly před soud, se však shodly: Reportér prozradil agenta, a ohrozil tak zájmy státu. A to dokonce úmyslně. "Co je to újma státu? V případě pana Smrčka to podle mě bylo obráceně. Upozornil na to, že v našich tajných službách existují lidé, kteří opilí jezdí autem, a jejich nadřízení je ještě chrání. To je informace, která našim zájmům může jen prospět. Újmou by bylo, kdyby to zůstalo utajeno," soudí Smrčkův advokát Stanislav Devátý.
Obsah reportáže - tedy to, že vysoký státní úředník zneužil své pravomoci - však vyšetřovatel ani státní zástupce při vyšetřování vůbec nevzali v potaz. Řídili se výhradně zákonem o utajovaných skutečnostech, který nakládání s tajnými materiály velmi široce omezuje. "Ten zákon není v pořádku. Už proto, že nedává osobní odpovědnost za utajení, je velmi snadno zneužitelný. A myslím že i zneužívaný," upozorňuje Oldřich Kužílek, spoluautor návrhu zákona o přístupu k informacím.
Možnost utajení je podle expertů nastavena tak obecně, že se za ni dá skrýt v podstatě cokoli. "Řada utajovaných skutečností ve skutečnosti nepředstavuje žádnou hrozbu pro státní tajemství a jejich vyzrazení je pouze formálním porušením předpisu," tvrdí advokát Tomáš Sokol. "Vezměte si třeba tajný počet policistů. To je podle mě idiotství, protože to bylo tajné za komunistů, pak se to zveřejnilo a nic se nestalo. Tohleto je typická formálně utajená skutečnost."
Zákon - vedle nezpochybnitelných údajů, které souvisí s bezpečností a strategickými zájmy státu - však dává relativně velký prostor, aby se úředník rozhodl, zda informace utají, nebo ne.
"Je to všechno velmi mlhavé a nekonkrétní, stejně jako seznam utajovaných skutečností, který schválila vláda. Tam je například formulace, že tajná je činnost Inspekce ministra obrany. Znám konkrétní případ, kdy inspekce šetří nějaké machinace s armádními pozemky. A protože je v seznamu tato věta, je celá kauza vedena jako tajná a k výsledkům šetření se nelze dostat," říká Kužílek.
Dodává, že se při projednávání zmíněného zákona neúspěšně snažil, aby o utajování rozhodovala odpovědná osoba. "Navrhoval jsem, aby tam musel být podpis klasifikátora, třeba ministra. Teprve poté by byl dokument opravdu tajný. Byla by to jakási pojistka."
Pokud se nyní někdo - například novinář - pokusí upozornit na to, že utajená informace skrývá prohřešek státního úředníka, může to podle právníků udělat jen za cenu porušení zákona.
"Kdybych měl v ruce dokument, v jeho rohu by stálo Přísně tajné, rozhodně bych nepodstupoval to riziko a nezveřejňoval bych jej, i kdyby ten dokument rozkrýval něco závažného. Obrátil bych se prostě na policii, tím bych splnil svoji občanskou ale i zákonnou povinnost," uvedl Pavel Kučera, místopředseda Nejvyššího soudu.
Novinářské organizace působící ve vyspělých zemích však říkají něco jiného.
Dokonce i když jsou dokumenty klasifikovány jako tajné, novináři, kteří je publikují, by měli mít možnost použít veřejný zájem jako součást obhajoby před soudem. Soud musí vzít v úvahu, jestli zveřejnění tajného dokumentu bylo ve veřejném zájmu, či nikoli," napsala v odpovědi pro český Syndikát novinářů Betina Petersová z Evropské federace novinářů.
Problémem České republiky (a v tomto případě i Tomáše Smrčka) však je, že zákon termín "veřejný zájem" dosud přesně neupravil. Jedinou pojistkou - pokud se český soud rozhodne, že utajení je víc než právo na informaci tak podle zahraničních expertů je Evropský soud pro lidská práva.
"Případ Smrček je tento případ," říká Ronald Koven ze Světového výboru svobody tisku. "Potíž je v tom, že tento soud může mít lhůtu tři roky a více. Mezitím by se reportér mohl stát zelinářem."
