"Mohl tam být kdokoli z nás. Je to tak strašné, že se o tom nechce mluvit. Když se posadím, pořád se mi promítají před očima jejich tváře. Vždyť jsem je skoro všechny osobně znal," říká asi sedmdesátiletý muž, který v typickém tyrolském klobouku sedí na poledním slunci na břehu horské řeky. Vzpomíná si i na osmiletého Rudiho Neumaira, který jel to osudné sobotní ráno trénovat za dalšími místními dětmi nahoru na ledovec. Znal i Kevina Challise, který patřil v Kaprunu k nejoblíbenějším lyžařským instruktorům. "Nemůžu se smířit s tím, že prostě takhle zemřeli," dodává. Více než kdy jindy míří kroky mnoha místních do zdejšího kostela. "Znám tady všechny. Bez myšlenky na Boha by tak těžké hodiny jako tyto nešly překonat," říká místní farář Peter Hofer. Smutek je tak velký, že tu zatím nikdo nechce mluvit o tom, jakou katastrofu bude tragédie podzemní lanovky na kitzsteinhornský ledovec znamenat pro turistický ruch, jenž je pro zdejší lidi prakticky jediným zdrojem obživy. "Podzemní lanová dráha byla obrovským turistickým magnetem celého regionu," přiznává Hans Wallner, ředitel místního Evropského sportovního regionu. "Teď tady nikdo nemyslí na nějakou návštěvnost, ale jen na to, jak hrozné neštěstí se tu stalo," říká mladá recepční jednoho z hotelů. Nádherné panoráma zasněžených alpských štítů se pomalu noří do tmy. V ulicích Kaprunu se rozsvěcují plamínky stovek svíček obsypaných květy. Vzpomínka na zemřelé. Vleky na ledovci, pod nímž našlo strašnou smrt na dvě stovky lidí, se znovu rozjedou příští týden.
 Fotografie z lyžařského střediska Kaprun pořízené v době záchranářských prací na hořící lanovce (11. listopadu 2000). |
