Stálo to hodně úsilí. "Změna, kterou jsem musela projít, byla bolestná. Musela jsem se naučit dívat úplně jinak nejen na učení, ale i na děti," ohlíží se dnes.
Už šestým rokem šéfuje malotřídce v Droždíně na Olomoucku. Svým nadšením nakazila většinu svých kolegyň, takže všechny děti z droždínské školy mají v žákovských knížkách plno slov.
Ne však kvůli tomu, že by domů denně nosily poznámky, ale proto, že jim učitelky píšou slovní hodnocení.
MÍSTO ZNÁMEK HEZKÁ I KRITICKÁ SLOVÍČKA
"I naše děti mají pravidelné písemky. Stejně jako jiní učitelé je musím opravit. Jenom jim místo známek tisknu značky a píšu slova. Přiznávám, že je to dost náročné," srovnává Jitka Šidláková, která v Droždíně učí druhou třídu.
"Děti, které udělají jednu dvě chyby, dostanou hvězdičku a nějakou pochvalu. Třeba: Dnes se ti to hodně povedlo. Těm, kteří se moc nepředvedli, napíšu, v čem chybovaly: Pleteš si písmenka, zapomínáš čárky a háčky. To je současně informace pro rodiče, v čem by měli svého potomka více hlídat. Je to výhoda. Vždyť co si má rodič představit třeba pod trojkou z matematiky?" ptá se Šidláková.
Učitelky na droždínské škole nehodnotí jen výkon žáků, ale také to, jak se k úkolu postavili.
"Je totiž spousta jedničkářů, kteří by dostávali dobré známky a nemuseli by pro to hnout prstem.
Spousta dětí by zase nedostala výbornou, byť by se snažila sebevíc," vysvětluje Vaverková.
Jen slovní hodnocení dostávají v Droždíně všichni prvňáci a druháci. Učitelé tak chtějí dětem usnadnit vstup do školy a méně úspěšné žáky ušetřit zklamání ze špatných známek. "V první třídě je jiná známka než jednička prostě špatná. Sama mám čtyři děti. Vím, co se mnou, s babičkou i s manželem dělala obyčejná dvojka.
Tomu se tady snažíme vyhýbat.
Díky slovnímu hodnocení dítě nepozná osobní neúspěch, který by ho čekal, kdyby našlo na vysvědčení trojku nebo čtyřku," říká Vaverková.
ŽÁKOVSKÁ MÁ JMÉNO TEREZA
Od třetí třídy si však droždínské děti pomalu zvykají také na známky, i když učitelé se snaží vybírat jen ty povzbudivější. "U starších žáčků, kteří už nemají to správné nadšení chodit do školy, někdy sáhnu po špatné známce. To abych pohrozila. Je to ale mimořádné a vždycky si to pak vyčítám," prozrazuje na sebe ředitelka.
Místo deníčků dostávají i prvňáci v Droždíně rovnou žákovské knížky. Ani děti, ani učitelé jim neřeknou jinak než Terezy - podle obrázku na jejich obálce. "Zrovna tady - to jsme se učili měsíce v roce. Jednomu napíšu: Umíš je dokonale. Druhému naopak: Moc ti to nejde. Musíš se je ještě doučit," listuje žákovskou Jitka Šidláková.
Školáci však nedostávají jen hodnocení od učitelů. V "Tereze" mají děti zvláštní stránky i na to, aby hodnotily sami sebe. Žákům ze třídy ředitelky Vaverkové už se hodnocení do "Terezy" nevešla, a tak si dokonce vedou deníky, kde si s učitelkou doslova dopisují.
"Jednou za čtvrt roku je nechám navrhnout si známky za výkon v každém předmětu. Já jim to pak okomentuju a oni mi mohou ještě odpovědět," vysvětluje celý systém Hana Vaverková.
Rodiče, z nichž mnozí vozí své děti do vesnické malotřídky v Droždíně až z Olomouce, se slovním hodnocením souhlasí, ještě než svého potomka do této školy přihlásí. Svůj souhlas potvrzují vlastnoručním podpisem. Přesto se občas stane, že rodič své rozhodnutí změní a chce, aby učitelé jeho dítě známkovali.
JAK URČIT VÍTĚZE? ÚŽASNÍ JSOU VŠICHNI!
"Zrovna letos na začátku školního roku jsme museli svolat mimořádnou třídní schůzku. Maminka jednoho z druháčků měla pocit, že její syn by měl začít dostávat známky," vzpomíná Jitka Šidláková a ředitelka Vaverková doplňuje: "Nechaly jsme rodiče, ať si to vyříkají mezi sebou sami. Kdyby ta maminka ostatní rodiče přesvědčila, hrozně by nás to mrzelo, ale respektovaly bychom názor většiny.
Vnitřně jsme však doufaly, že to bude naopak. Byly jsme překvapeny, jak kultivovaně, rozumně a přitom lidsky si maminky dokázaly leccos říct. Až na jednu, ale slovní hodnocení bránily všechny." Jak droždínské učitelky tvrdí, hodnocení povzbuzujícími a někdy i kritickými slovy jim pomáhá děti učit, že než se vzájemně srovnávat, je lepší respektovat, že každý vyniká v něčem jiném a každý má svou cenu. I proto ze svého repertoáru vyřadily hry, kde vítězil jen jeden. Počínaje hrou Na početního krále a konče vyhlašováním nejlepších masek karnevalu. "Nemáme na to, zvolit tři nejlepší, když jsou úžasní úplně všichni. Tak jim to řekneme a rozdáme odměny všem," směje se Šidláková a Vaverková uzavírá: "Já vím, že se stejně soutěžit budou muset naučit.
Vím, že až opustí naše řady, život je semele. Ale čím později je to potká, tím lépe. Co to je zdravé soutěžení? Co chceme, aby z dětí bylo? Vítězové? My spíš sázíme na týmové hráče."
