Před dvěma lety bylo v zemi sto tisíc rodin, které vzaly tento životní styl za svůj.
Mezinárodní instituce jako Světová banka či OECD již několik let varovně zdvihají prst: "Dělejte s tím něco. Jinak hrozí obrovská devastace společnosti a takové nároky na státní pokladnu, že by ti, kdo pracují, museli, platit naprosto neúnosné daně." Ministr práce Vladimír Špidla se dlouho bránil. Upozornění, že pracovat se nevyplácí a že parazitismus vzalo za svůj sto tisíc rodin, považoval za okrajovou záležitost.
Jeho názory se však postupně mění. Přiznává, že změny jsou třeba. Jednou z prvních musí být nastavení sociální sítě tak, aby motivovala k práci. Už začal připravovat návrh, aby ti, kdo pracují, měli zhruba o pětinu až třetinu více než nezaměstnaní.
To je první krok, který by za splnění určitých předpokladů - především nezvýšení zátěže pro státní pokladnu, mohl být přijatelný i pro opozici. Musí ho ovšem následovat řada dalších.
V první řadě změna životního minima - "hranice chudoby".
Kvůli dědictví minulosti je výrazně štědřejší k velkým rodinám. Ignoruje fakt, že společné náklady na domácnost tedy bydlení, vodu či topení hrají stále důležitější roli, a naopak výdaje čistě osobní klesají.
Na ministerstvu práce se uvažuje i o "existenčním minimu", přibližně o 20 procent nižším než životní minimum. Dostávali by ho dlouhodobě nezaměstnaní, kteří nejeví zájem pracovat. Úvahy jsou však zatím v čistě odborné rovině. "Politicky je to velmi ožehavá věc," řekl vysoce postavený úředník ministerstva práce.
Ve snaze nastavit sociální systém tak, aby skutečně motivoval k práci, bychom mohli mít hned tři úrovně minima: Pro ty, kdo pracují, ale mají nízké příjmy. Pro ty, kdo nepracují, ale nedá se jim prokázat nezájem o práci. A pro lidi, kteří práci odmítají. Úvahy se vedou i o tom, zda by se životní minimum nemělo lišit podle jednotlivých regionů.
Životní náklady člověka, který se nakrátko ocitl v nouzi, jsou totiž v Praze výrazně vyšší než v malé vesničce v příhraničních regionech.
Snaha zvýšit motivaci pracovat, byť za cenu, že stát připlatí lidem s nízkými příjmy, je dobrým startem. I tady však platí ale... Dá se očekávat, že tito lidé budou vyvíjet jen malý tlak, aby jim zaměstnavatel zvýšil plat.
Cesta k bodu, kdy příjmy z práce výrazně převýší sociální dávky od státu, bude tedy pomalejší. Právě tento bod přitom považuje za cíl i ministr práce. Odmítá možnost snížit životní minimum, takže nezbývá než zajistit motivaci k práci a prostor pro růst mezd.
