"Kdyby mi to někdo vyprávěl, nevěřil bych mu," shrnul svou anabázi sedmatřicetiletý muž ze Sokolova.
O březnové explozi se Kanaloš dozvěděl z novin a televize. Pak se v médiích objevil identikit neboli kresba, již sestavili policejní experti podle líčení svědků.
"Manželka mi ještě z žertu řekla, že jsem mu docela podobný. Mně to ani tak nepřipadalo. K tomu ten udávaný věk a výška - moc to nesedělo," vypráví Kanaloš.
Jistá osoba, které byla Kanalošova podoba s nákresem nápadná, se ovšem svěřila se svým postřehem sokolovským policistům. A ti začali tip prověřovat. "Za pět dní přišli a ptali se mě i na to, co jsem kritický den dělal. Podle mého soudu jsem jim předložil dost neprůstřelné alibi, a tak jsem si myslel, že tím pro mě celá věc hasne," vzpomíná Kanaloš.
PŘEDVOLÁNÍ DO PRAHY
Za několik dní však dostal další předvolání. Policisté potřebovali jeho otisky prstů. "Přijeli kriminalisté z Prahy, ti si to vyžádali," líčí muž.
Poté se pár týdnů nic nedělo až do doby, než si podezřelého pozvali do Prahy. Jelikož proti němu svědčila především jeho vizáž, rozhodli se policisté pro rekognici. To je akt, při němž mají svědci v řadě osob mezi nimiž je i podezřelý - označit toho, koho na místě činu viděli. Zatímco svědci postavy s čísly nad hlavou vidí, oni sami díky speciálnímu sklu vidět nejsou. Hlas svědků však utajován nebývá, takže je slyšet, koho označili. "My jsme ale neslyšeli nic. Prý technická závada.
Zarazilo mě také to, že jsem jako jediný z mužů byl celý v černém.
Pachatel byl také v černém. To přece muselo svědky ovlivnit," soudí muž, kterého podle protokolu jako pachatele označily dvě ženy.
"Kopii protokolu z rekognice dodnes nemáme, takže nemůžeme říct, zda byla opravdu regulérní. Zmanipulovat se dá všechno," míní Kanalošův advokát Jan Veverka.
Poté byl jeho klient obviněn z obecného ohrožení a putoval do cely předběžného zadržení.
"Nic příjemného pro člověka, který ve vězení nikdy nebyl.
Nevěděl jsem třeba, jak se mám postavit. Když mi řekli: Postavte se ke zdi, postavil jsem se k ní bokem. To, že to bylo špatně, jsem dostal jasně na vědomí - přišel jsem o kus zubu," vypráví zadržený.
ATENTÁT? JASNÁ VAZBA
Štefan Kanaloš mohl jen těžko počítat s tím, že bude stíhán na svobodě. Vazební důvod ho však šokoval: hrozí nebezpečí, že se obviněný bude pokoušet ovlivňovat svědky. "Kdybych je ale i chtěl ovlivňovat, udělal bych to v pohodě předtím. Věděl jsem přece, že jsem podezřelý!" Tento argument neobstál. Stejně jako jasně vyslovené přání, aby u rozhodování o uvalení vazby byl spolu s obviněným jeho obhájce. "Dopředu jsme se na tom domluvili a ve spise bylo číslo mého mobilního telefonu," tvrdí advokát. Když ovšem Kanaloš k soudu přišel, obhájce tam nebyl. "Já jsem rozhodně neměla zájem na tom, aby u mého rozhodnutí advokát nebyl.
Několikrát jsem ho telefonicky sháněla, ale ani jednou jsem neměla štěstí. To číslo buď jako by neexistovalo, nebo bylo obsazeno," ujišťuje soudkyně Vlasta Zvelebilová.
"Tomu se dá jen těžko věřit.
Záleželo mi na tom, abych u soudu byl, a tak jsem kvůli tomu odložil i cestu do Litoměřic. Celý den jsem seděl v kanceláři, mobil před sebou a čekal na zavolání. A že telefon nešel? To těžko, ten den se mi v pohodě dovolalo několik jiných lidí," oponuje advokát. "Je to ale tvrzení proti tvrzení, nedá se to dokázat," připomíná. Soudkyně nicméně o vazbě rozhodla - i bez něj.
Za mřížemi v ruzyňské vazební věznici strávil podezřelý devět dní.
"Naštěstí to s ostatními spoluvězni - většinou protřelými recidivisty obviněnými z loupeží a vražd probíhalo docela v klidu, žádný konflikt jsem neměl. Hůř to určitě prožívala moje žena s dětmi. Odjel jsem od nich na nějaký pohovor do Prahy a pak se žena dozvěděla, že jsem v kriminále a podezřelý z atentátu," říká Kanaloš.
ZPÁTKY NA SVOBODU
Za týden přišel do vězení advokát s povzbuzující zprávou: Jste propuštěn, další vyšetřování bude vedeno na svobodě. "Už se nemusíme obávat, že by ovlivnil svědky, většinu z nich jsme už vyslechli," konstatoval vyšetřovatel Ladislav Čadský. Svědci dali za pravdu verzi obhajoby, která od začátku tvrdila, že v kritickou hodinu byl Kanaloš v Sokolově, nikoli ve Vysočanech. V jeho prospěch svědčil třeba pokladní doklad ze sokolovského květinářství s vytištěnou hodinou či kniha návštěv na tamním dopravním inspektorátě. "Všechno to byly věci, které se daly prověřit hned první nebo druhý den, co na mě někdo upozornil. Proč to trvalo tak neuvěřitelně dlouho, si můžu vysvětlit jen tím, že tyto důkazy se policii nehodily do krámu. Vyvracely něco, čeho se oni hrozně rádi chytili," myslí si muž.
Po propuštění z vazby si vyšetřovatel vymínil ještě jednu zkoušku: detektor lži. Když i tento test dopadl pro Štefana Kanaloše dobře, jeho stíhání bylo poslední červnové úterý zastaveno.
BUDU SI STĚŽOVAT!
"Samozřejmě, že mi definitivně spadl kámen ze srdce.
Chtěl jsem ale ještě vidět svůj spis a udělat si z něj pár kopií, na což mám nárok. Vyšetřovatel prohlásil, že jim nefunguje kopírka. Nabídl jsem tedy, že si nějakou opatřím a přijdu si dokumenty ofotit. S tím také nesouhlasil," popisuje Kanaloš.
"Šlo nám hlavně o tu část spisu, která se týkala té rekognice jinak od ostatních úkonů jsem kopie dostával. Když řekli, že kopírování není z technických důvodů možné, řekl jsem, že přijdu druhý den. To na mě zase vyšetřovatel neměl čas a vzkázal, ať přijdu v úterý, i když věděl, že ten den už bude na čtrnáctidenní dovolené. Kopie dodnes nemám," líčí advokát.
Přestože vyšetřovací spis se uzavřel, Kanaloš hodlá ještě služby právníků využít. "Myslím, že není možné, aby se takový způsob zacházení s lidmi a jejich právy jen tak přešel," vysvětluje své odhodlání podat žalobu, aniž tuší, že někteří kriminalisté, kteří na kauze pracovali, byli před časem kázeňsky odměněni. "Ano, to je pravda, i když chci zdůraznit, že odměny se obvykle nedávají za jeden případ, ale za dlouhodobější dobrou práci," potvrdil Jiří Vokuš z policejního prezidia.
Život Štefana Kanaloše a jeho rodiny se už téměř vrátil do normálu. "Většina mých známých z toho má srandu. Jeden kamarád, majitel restaurace, si mě často dobírá: A nechoď mi tady s tou igelitkou, já bych o ten podnik nerad přišel!" Někteří přesto pochybují: jednou byl v base, tak na tom přece něco musí být! "A já? Jenom si říkám: Ještěže jsem ten osudný den neležel doma s chřipkou - to bych neměl vůbec žádné alibi a mé ženě by určitě nevěřili. Po takových zkušenostech asi odjedu do Spojených států, kde jsem nějakou dobu žil a mám tam možnost pracovat. Nechci se tady moc dlouho zdržovat.
Co když zase někde něco bouchne a vzpomenou si na mě?"
