Na zadní straně třiatřicetiletý spisopodnikatel o sobě mj. píše: "V roce 1998 pracoval krátce v Hlavní kanceláři občanské demokratické strany jako koordinátor volební kampaně.
V témže roce také vydává svůj bestseller Sedm týdnů, které otřásly Hradem. Nyní je vydavatelem vlastních knih." A uvnitř na první stránce stojí: "Kniha, kterou máte před sebou, popisuje nebezpečné propojování světa médií, politiky a obchodu. Ne všechny události však musely proběhnout tak, jak jsou v knize popsány." Jazyk je zrádný v tom, že nás usvědčuje proti naší vůli. Lákajícím návěštím na obálce chtěl Svora zřejmě říci, že odhaluje další skandální skutečnosti. Protože však neodhaluje nic, slova se mu sama smekla do mlžné formulace "otevírá další skandály". Anebo chtěl oznámit, že hodlá nové skandály vyvolat, protože narazil na něco, co nelze smlčet? Nevíme. Svora je tu neproniknutelný jak hermetik. Ale nedivme se: vaří z vody.
Svora napsal story o fiktivní trojici, která poznává zákulisí české politiky a žurnalistiky zejména v souvislosti se "sarajevským atentátem" na Václava Klause (podzim 1997). Dvaadvacetiletá Jana Kučerová je adeptkou investigativní novinařiny, pětatřicetiletý Jiří Peterka se živí odposlechy, o rok mladší Radek Hlaváč je Čechoameričan, t. č. v Praze, pracuje v ústředí ODS.
Oba pánové nakonec z Česka odjedou otřeseni a už se nikdy nechtějí vrátit, poněvadž poznali totální prohnilost poměrů: zkorumpovaná média ve vleku zpravodajských her bývalých estébáků a agentur public relations, navzájem propletené novináře a politiky, prezidenta zlomeného nemocí a strašlivou ženou Dášou.
Vystupují zde také Klaus, Macek, Zeman, Lux, Ruml, Vávra, Mathé, Mlynář a četní další; zapomenout nesmíme na redakci MF DNES. Všechno je to ve Svorově knize jedna banda! Nad samým tématem, tedy čistotou politických a žurnalistických praktik, nejde jen tak mávnout rukou. Deset let po převratu nazrál čas podívat se velmi kriticky, nakolik se čeští novináři a politici skutečně drží svých profesních kopyt a nakolik si pletou nebo úmyslně převracejí své pozice a úkoly. Tutéž přísnou analýzu by si zasloužil vliv P. R.
agentur na jednotlivá média, protože není nic nebezpečnějšího než tento problém mytizovat a zobecnit jej na celou mediální scénu, anebo jej naopak bohorovně přehlížet. To všechno ovšem vyžaduje důkladný sběr materiálu, věcnost, ale také schopnost domýšlet důsledky. Svora však pouze sbírá drby a kusé informace a váže je k sobě upoceným příběhem a upadlým stylem. V závěru knihy se mu i ta usmolená sarajevská story vytrácí a přichází na řadu vyřizování si účtů s prezidentským párem.
Svora fakta a smyšlenky úmyslně nerozlišuje. Věta "Ne všechny události však musely proběhnout tak, jak jsou v knize popsány" jej vyvazuje z jakékoliv žurnalistické odpovědnosti a otevírá mu cestu k populistické teorii všeobecného spiknutí. Každého obviní, nic nemusí dokazovat. Půvabné ovšem je, jak autor sám sebe bere smrtelně vážně, píše ve třetí osobě a zachází se sebou jako s neopomenutelným faktorem společenského života.
Prosperitu Svorových výrobků umožňuje zdejší absence špičkové a samozřejmě finančně nákladné investigativní žurnalistiky, která týdny a měsíce, ba i roky kutá na jednom tématu, aby pak vydala svá - podložená zjištění a odhalení. Prosperitu Přemysla Svory zrodila chudoba české společnosti.
Přemysl Svora: Moc nemocných. Vydal Svora s. r .o., Praha 1999, 144 stran, náklad a cena neuvedeny.
