Tato perioda zůstávala dlouho ve stínu kubismu, futurismu a dalších vystoupení avantgardy. Lineárně vykládaný vývoj umění vytěsnil z obecného povědomí umělecká díla, jež v době svého vzniku "pouze" rozvíjela principy předchozích dekád nebo stála poněkud stranou jednotlivých -ismů. Něco podobného se stalo Monetovi a jeho pozdním vrcholným tvůrčím činům. Zejména autorova rozměrná díla z dvacátých let přitom nejen přesahují původní program impresionismu; ve svých privátnějších, uvolněnějších podobách dokonce předjímají způsob malování, jenž přišel ke slovu kolem poloviny století.
Londýnská verze výstavy nazvané Monet ve 20. století, jejíž premiéra se konala loňskou zimu v bostonském Museum of Fine Arts, proto nabízí vedle řady objevů především nevšední zážitek. V devíti částech představila série Monetových obrazů, jež se vztahují nejen k zahradě vybudované umělcem u jeho domu v Giverny, ale také k pobytům v Londýně a v Benátkách. Fascinující, ještě zřetelně "impresionistické" obrazy proměn mostu Charing Cross či pohledy na Velký kanál a Dóžecí palác v Benátkách tu ovšem vzápětí přebíjí série variací s lekníny. Tento cyklus, vystavený pohromadě poprvé od roku 1909, tvoří absolutně sevřený celek, v němž umělec pojednává stejný námět v jemných kompozičních, barevných a rukopisných nuancích, aniž je vůbec možno jen pomyslet na to, že se "opakuje".
Jestliže jeden Monetův obraz dokáže nadchnout, tato série přivádí vnímavého pozorovatele téměř k extázi.
O to překvapivěji pak působí na nepřipraveného diváka cyklus děl, jenž vznikal v letech 1914 až 1917 jako předehra k plánovaným monumentálním dekorativním obrazům a který za autorova života nebyl vystaven ani prodán. Uvolněný rukopis skic, pro něž se námět stává především záminkou k výtvarnému experimentu, předjímá neformální a improvizační malování některých abstraktních expresionistů. Jinou málo známou kapitolu Monetova odkazu tvoří pozdní obrazy s námětem zahrady a znovu zpracovávaného japonského můstku v ní. Jejich podivně afektovanou barevnost lze připsat operaci očí, kterou Monet podstoupil v roce 1923.
Ale to pořád není všechno: vrchol expozice tvoří ohromující horizontální plátna, na nichž umělec pracoval od roku 1915 do své smrti a která byla určena pro pařížskou Oranžerii. Absolutní harmonie těchto obrazů dokazuje, že pojem mistrovský má svůj obsah. Pozdní Monetovo dílo vychází z určitého pojetí malby, ale směřuje k hodnotám charakterizujícím celé západní malířství počínaje renesancí: námět se neztrácí, avšak vzrušující je ona schopnost vyvolat v divákovi pocit těžko vyslovitelného štěstí nad darem vidění.
Monet ve 20. století. Královská akademie umění, Londýn. Výstava se koná do 18. dubna.
Londýnská verze výstavy nazvané Monet ve 20. století, jejíž premiéra se konala loňskou zimu v bostonském Museum of Fine Arts, proto nabízí vedle řady objevů především nevšední zážitek. V devíti částech představila série Monetových obrazů, jež se vztahují nejen k zahradě vybudované umělcem u jeho domu v Giverny, ale také k pobytům v Londýně a v Benátkách. Fascinující, ještě zřetelně "impresionistické" obrazy proměn mostu Charing Cross či pohledy na Velký kanál a Dóžecí palác v Benátkách tu ovšem vzápětí přebíjí série variací s lekníny. Tento cyklus, vystavený pohromadě poprvé od roku 1909, tvoří absolutně sevřený celek, v němž umělec pojednává stejný námět v jemných kompozičních, barevných a rukopisných nuancích, aniž je vůbec možno jen pomyslet na to, že se "opakuje".
Jestliže jeden Monetův obraz dokáže nadchnout, tato série přivádí vnímavého pozorovatele téměř k extázi.
O to překvapivěji pak působí na nepřipraveného diváka cyklus děl, jenž vznikal v letech 1914 až 1917 jako předehra k plánovaným monumentálním dekorativním obrazům a který za autorova života nebyl vystaven ani prodán. Uvolněný rukopis skic, pro něž se námět stává především záminkou k výtvarnému experimentu, předjímá neformální a improvizační malování některých abstraktních expresionistů. Jinou málo známou kapitolu Monetova odkazu tvoří pozdní obrazy s námětem zahrady a znovu zpracovávaného japonského můstku v ní. Jejich podivně afektovanou barevnost lze připsat operaci očí, kterou Monet podstoupil v roce 1923.
Ale to pořád není všechno: vrchol expozice tvoří ohromující horizontální plátna, na nichž umělec pracoval od roku 1915 do své smrti a která byla určena pro pařížskou Oranžerii. Absolutní harmonie těchto obrazů dokazuje, že pojem mistrovský má svůj obsah. Pozdní Monetovo dílo vychází z určitého pojetí malby, ale směřuje k hodnotám charakterizujícím celé západní malířství počínaje renesancí: námět se neztrácí, avšak vzrušující je ona schopnost vyvolat v divákovi pocit těžko vyslovitelného štěstí nad darem vidění.
Monet ve 20. století. Královská akademie umění, Londýn. Výstava se koná do 18. dubna.
