K expozici vychází také speciální monografické číslo časopisu Zlatý řez.
S technickou i technologickou domyšleností projektů Kaplického ateliéru Future Systems v Londýně jde ruku v ruce tvarosloví a estetický výraz jednotlivých staveb. Ztělesňují představu o tom, jak může vypadat architektura akceptující možnosti i důsledky moderní civilizace. Základní devíza přístupu Jana Kaplického k architektuře zní: "Nikde přece není psáno, jak mají budovy vypadat." I z toho důvodu se řada projektů neuskutečnila. Konzervativní komise a legislativní překážky - jež nejsou často schopné zabránit likvidaci skutečných hodnot a na straně druhé neumožní vznik nových - si právě s nekonformním přístupem Future Systems nevědí rady.
"Mnohé kultury jsou založeny na jiných než na pravoúhlých budovách - měli bychom být jednou z takových kultur," tvrdí Kaplický. Důvodem jeho postoje není jen "estetika", ale také naprosto racionální úvaha, která se týká ekologických parametrů staveb - egologické požadavky podle něj nutně radikálním způsobem změní podobu budov. Nicméně v architektově slovníku se vyskytují i takové výrazy, jako je krása či poezie. Zdrojem jeho inspirace - zejména v počáteční fázi projektu - jsou přírodní tvary, jež velmi úzce souvisí s funkcemi daného organismu. Byť to tak na první pohled nevypadá, Kaplický se často odvolává i ke kráse lidského těla.
Retrospektiva ateliéru Jana Kaplického ve Veletržním paláci zahrnuje tvorbu Future Systems z posledních deseti let. Kromě řady neuskutečněných projektů, jež tvoří jakousi urputnou páteř Kaplického aktivity, mezi nimi najdeme i stavby, které stojí nebo se právě nyní chvíli budují. Vedle solitérů tu jde také o řešení vztahu stavby a přírodního prostředí, o mosty i design automobilů. K projektům, na nichž Jan Kaplický lpí, patří návrh památníku obětem komunistické diktatury. "Dvaačtyřicet let symbolizuje stejný počet schodů, jimiž by se mělo vystoupat Letenským svahem ze Starého Města k Pražskému hradu."
Výstava, jejíž instalace tvoří samostatný designérský čin, dokládá, že některé výrazné osobnosti - vedle Kaplického jmenujme z architektů českého původu alespoň Mirko Bauma - nepodlehly ve své době důležité postmoderní revizi pojmu architektura. Stejně jako Kaplický, byli tito autoři zakotveni v tradici experimentální a vizionářské tvorby či funkcionalismu a jejich vztah k nejbližší budoucnosti oboru i pohybu společnosti se opíral o silné důvody. Jedním ze zdrojů tvorby Jana Kaplického jsou pak vedle meziválečné avantgardní architektury také rozvoj letectví a kosmonautiky, umožňující maximálně úsporně využít nové materiály a konstrukce. Další aspekt jeho architektonického myšlení tvoří zmíněná pozornost k ekologickým důsledkům současné civilizace, s nimi je zcela samozřejmě spojen i sociální rozměr tvůrčího programu.
V případě Future Systems a Jana Kaplického nejde o romantický pokus vrátit architekturu před modernu, ale naopak důsledně se vyrovnat s přednostmi i negativy globální technické civilizace. Špičkové technologie jsou svorníkem mnohem podstatnější úvahy o tom, jak by měl člověk zacházet s tím, co ho obklopuje a co sám - často proti sobě - produkuje.
MAREK POKORNÝ
S technickou i technologickou domyšleností projektů Kaplického ateliéru Future Systems v Londýně jde ruku v ruce tvarosloví a estetický výraz jednotlivých staveb. Ztělesňují představu o tom, jak může vypadat architektura akceptující možnosti i důsledky moderní civilizace. Základní devíza přístupu Jana Kaplického k architektuře zní: "Nikde přece není psáno, jak mají budovy vypadat." I z toho důvodu se řada projektů neuskutečnila. Konzervativní komise a legislativní překážky - jež nejsou často schopné zabránit likvidaci skutečných hodnot a na straně druhé neumožní vznik nových - si právě s nekonformním přístupem Future Systems nevědí rady.
"Mnohé kultury jsou založeny na jiných než na pravoúhlých budovách - měli bychom být jednou z takových kultur," tvrdí Kaplický. Důvodem jeho postoje není jen "estetika", ale také naprosto racionální úvaha, která se týká ekologických parametrů staveb - egologické požadavky podle něj nutně radikálním způsobem změní podobu budov. Nicméně v architektově slovníku se vyskytují i takové výrazy, jako je krása či poezie. Zdrojem jeho inspirace - zejména v počáteční fázi projektu - jsou přírodní tvary, jež velmi úzce souvisí s funkcemi daného organismu. Byť to tak na první pohled nevypadá, Kaplický se často odvolává i ke kráse lidského těla.
Retrospektiva ateliéru Jana Kaplického ve Veletržním paláci zahrnuje tvorbu Future Systems z posledních deseti let. Kromě řady neuskutečněných projektů, jež tvoří jakousi urputnou páteř Kaplického aktivity, mezi nimi najdeme i stavby, které stojí nebo se právě nyní chvíli budují. Vedle solitérů tu jde také o řešení vztahu stavby a přírodního prostředí, o mosty i design automobilů. K projektům, na nichž Jan Kaplický lpí, patří návrh památníku obětem komunistické diktatury. "Dvaačtyřicet let symbolizuje stejný počet schodů, jimiž by se mělo vystoupat Letenským svahem ze Starého Města k Pražskému hradu."
Výstava, jejíž instalace tvoří samostatný designérský čin, dokládá, že některé výrazné osobnosti - vedle Kaplického jmenujme z architektů českého původu alespoň Mirko Bauma - nepodlehly ve své době důležité postmoderní revizi pojmu architektura. Stejně jako Kaplický, byli tito autoři zakotveni v tradici experimentální a vizionářské tvorby či funkcionalismu a jejich vztah k nejbližší budoucnosti oboru i pohybu společnosti se opíral o silné důvody. Jedním ze zdrojů tvorby Jana Kaplického jsou pak vedle meziválečné avantgardní architektury také rozvoj letectví a kosmonautiky, umožňující maximálně úsporně využít nové materiály a konstrukce. Další aspekt jeho architektonického myšlení tvoří zmíněná pozornost k ekologickým důsledkům současné civilizace, s nimi je zcela samozřejmě spojen i sociální rozměr tvůrčího programu.
V případě Future Systems a Jana Kaplického nejde o romantický pokus vrátit architekturu před modernu, ale naopak důsledně se vyrovnat s přednostmi i negativy globální technické civilizace. Špičkové technologie jsou svorníkem mnohem podstatnější úvahy o tom, jak by měl člověk zacházet s tím, co ho obklopuje a co sám - často proti sobě - produkuje.
MAREK POKORNÝ
