Náhle zmizí rozdíl mezi boháčem a chuďasem, všichni jsou si rovni. Dostat se až sem zabere nějaký čas. Už toho máme za sebou hodně: spolu se skupinou muslimů ze západní Evropy jsme se letecky přesunuli do Istanbulu a dále jsme již putovali po zemi. Projeli jsme Turecko, Sýrii a Jordánsko a pak nás již čekal poměrně dlouhý úsek vedoucí Saúdskou Arábií. Medína je jakási etapová zastávka před Mekkou. Teď se procházíme monumentální Prorokovou mešitou, jejíž jádro je nejstarší mešitou vůbec. Nedávno byla rozšířena tak, že má celkem deset minaretů. Kráčím po mramorem a žulou dlážděných prostranstvích a připadám si jako zrnko písku. Když na to přijde, vejdou se sem prý až dva miliony věřících. V mešitě zůstávám jeden celý den. Modlím se, čtu, jen tak si odpočívám, ale lidé jsou zvědaví. Evropsky vyhlížející poutník totiž často vzbudí zájem ostatních, a tak musí vysvětlovat. »Odkud jste?« »Cože, z České republiky? A jak žijí muslimové tam u vás?« To jsou otázky, na něž odpovídám stále dokola. Ale brzy vyrážíme dál na jih. Naším cílem je Mekka. Po cestě recitujeme posvátná slova »Labbajk Allahuma labbajk..., k službám tobě, ó Bože...« Konečně Mekka na obzoru. Středobod islámu. A cíl naší svaté pouti, hadždže. Už jsme ve městě. Přijíždíme do mešity Al-Harám. Ano, již jen chvíle a uvidíme svatyni Kaabu. Vcházíme dovnitř mešity jednou z více než devadesáti bran. Všude je plno bíle oděných poutníků, ale okolí teď téměř nevnímám. Moje oči s napětím hledají Kaabu. Jaká bude ve skutečnosti? Co se mnou udělá první pohled na ni? Hlavou se mi honí několik přání; říká se, že na co člověk myslí při prvním pohledu na Kaabu, bude splněno... Blížím se k rozlehlému otevřenému prostranství uprostřed mešity, ale davy mi stále neumožňují spatřit to, kvůli čemu sem každoročně přijíždějí miliony lidí z celého světa. Ještě ji nevidím. Ještě ne... Konečně! Otevírá se mi pohled na jednoduchou, patnáct metrů vysokou kostku pokrytou černým sametem. Do výšky asi tří metrů je samet odhrnut a jsou vidět tmavě šedé kvádry, z nichž je postavena. V sametu nejčernější barvy jsou zlatem vyšity verše ze svatého koránu. Černá Kaaba vystupující z bělostného podkladu působí neskutečně, náhle se ocitám jako v jiném světě. Kaaba. K tomuto středobodu se každým okamžikem díky časovým pásmům obracejí věřící muslimové na celé zeměkouli, aby si připomněli a modlitbou uctili jediného Boha. Na této nejstarší svatyni pracoval prorok Abrahám se svým synem Ismaelem, na její obnově se podílel poslední z proroků Mohamed. Na jedné straně Kaaby je půlkruhová zídka, pod níž je pochován prorok Ismael a jeho matka Hagar. V blízkosti Kaaby je kámen se stopami proroka Abraháma, na který si stoupl při stavění svatyně. A pod svatyní již tisíce let vyvěrá požehnaný pramen Zamzam. Je velmi těžké popsat pocity. Necítím dojetí, jsem ohromen a polohlasně děkuji Bohu, že mi to umožnil. Začínáme obřad tawáf at-tahíja: sedmkrát obcházíme Kaabu na uvítanou. Začínáme u východního rohu, do kterého je zasazen Černý kámen. To je srdce Kaaby. Každý si na něj může sáhnout, může ho i políbit, ale jen pokud je to možné. Všude je spousta věřících. Proto stačí z dálky zvednout pravici směrem ke kameni a říci »Alláhu akbar«, »Bůh je největší«. Po obcházení a modlitbě za Abrahámovým kamenem scházím do podzemí pod svatyni a piji vodu z pramene Zamzam. Teprve potom se trochu víc rozhlížím po okolí a sleduji to neuvěřitelné množství lidí nejrůznějších národností ze všech koutů světa. Pouť do Mekky je největší výroční shromáždění víry. Probíhá každý rok ve dnech 8.-13. dzúl-hidždža, což je poslední měsíc islámského lunárního kalendáře. Osmého odcházíme do údolí Miná u Mekky, kde v modlitbách trávíme noc. Devátého ráno se přesouváme na asi pětadvacet kilometrů vzdálenou planinu Arafát. Říká se, že hadždž je Arafát. Přicházíme do obrovského stanového města pro více než dva miliony poutníků. Jsou tady ulice, sociální zařízení, informační centra a ošetřovny. Všude je rozvedena voda, rozdává se pití a jídlo. Právě na Arafátu si z celé pouti nejvíce uvědomuji jeden z jejích hlavních významů, totiž že je ukázkou univerzality islám u a bratrství a rovnosti mezi muslimy. Scházejí se tady muslimové nejrůznějších povolání a tříd ze všech koutů zeměkoule. Neexistuje zde žádný majestát, pouze poslušnost všech vůči Bohu. Neexistuje zde žádná šlechta, jen pokora a náboženské zanícení. Den rituálního stání na Arafátu poutníci tráví různě. Čtou v koránu, modlí se a prosí Boha, aby splnil jejich přání a odpustil jim špatné skutky. Je to trochu krušné. Panuje totiž pěkné vedro. Přestože je teprve březen, teplota již dosahuje 35 stupňů. Ale organizátoři si vědí rady i s horkem. Dokonce ochlazují vzduch: voda je rozprašována ze stožárů v jemných kapičkách. Jsem vůbec překvapen, kde se v této vyprahlé krajině bere tolik vody. Je jí zavlažováno asi deset tisíc stromů, které tu byly vysázeny. Po západu slunce se planina vyprázdní a více než dva miliony poutníků se přesouvají zase zpět směrem k Mekce a na půli cesty, u svatyně Muzdalífa, tráví noc. Další den, desátého, kdy muslimové na celém světě slaví Velký svátek, kráčíme údolím Miná zpět do Mekky. Před námi i za námi je nekonečný proud poutníků v bílém. Na konci údolí Miná jsou tři sloupy, na které házím - jako každý - po sedmi kamíncích. Je to připomenutí příběhu proroka Abraháma, který byl Bohem vyzván, aby obětoval svého jediného syna. Satan ho zrazoval, aby to nedělal, ale Abrahám ho zaháněl házením kamínků. Ismael byl nakonec ušetřen a obětován byl místo něho beran. Když dorazíme do Mekky, ještě znovu provádíme sedminásobné obcházení svatyně Kaaby. Následuje obřad sa'j sedminásobné putování mezi pahorky Safá a Marwa. Připomínám si tím chvíle, kdy Hagar běhala mezi těmito pahorky pouští a hledala vodu pro svého syna Ismaíla, který umíral žízní. V místě dnešní svatyně tenkrát vytryskl pramen Zamzam. Mezi pahorky zjišťuji, že stejnou trasu absolvují i invalidé a starci. Všiml jsem si jich už u Kaaby. Jsou na nosítkách nebo na vozících. Obojí se dá půjčit. A pak je skoro konec. Muži si ostříhají vlasy a mohou si převléci i hrám. Ženy si odstřihnou jen tenký pramínek vlasů. K pouti však patří i vykonání oběti, proto znovu vyjíždíme za Mekku, kde jsou k tomu připraveny ovce. Maso se ihned zpracovává na moderních linkách a posílá do chudých zemí, kde je nejvíce potřeba. Tím hlavní obřady pouti úplně končí. Před odjezdem z Mekky ještě každý obchází svatyni Kaabu na rozloučenou. Obcházení Kaaby patřilo k mým největším zážitkům na hadždži, zvláště když se mi během něj podařilo k ní přiblížit a dotýkat se jí. Nakonec si před mešitou Al Harám plním kanystr vodou Zamzam, která se mnou poputuje až do Prahy.
Může se hodit
KDO MŮŽE DO MEKKY
Vykonat pouť do Mekky může pouze muslim, což prověřují saúdskoarabské ambasády, které vydávají vízum. Pouť dosud vykonalo jen málo muslimů české ho původu. Prvním byl ve třicátých letech Hadždži Brikcius, pak například v roce 1989 profesor Mohamed Ali Šilhavý. V posledních deseti letech se možnosti zlepšily a celkový počet českých poutníků již překročil desítku.
Může se hodit
KDO MŮŽE DO MEKKY
Vykonat pouť do Mekky může pouze muslim, což prověřují saúdskoarabské ambasády, které vydávají vízum. Pouť dosud vykonalo jen málo muslimů české ho původu. Prvním byl ve třicátých letech Hadždži Brikcius, pak například v roce 1989 profesor Mohamed Ali Šilhavý. V posledních deseti letech se možnosti zlepšily a celkový počet českých poutníků již překročil desítku.
