voda z přehrady mu šplouchá skoro až na »zápraží« a když si ho návštěvník prohlíží z přehradní hladiny, jen těžko pochopí, proč toto vodní sídlo dostalo jméno podle krále ptáků.
Už půlstoletí totiž voda zakrývá šedesátimetrové skály, na nichž ve 13. století vyrostlo opevněné sídlo, jakoby vskutku určené pro mohutné dravce. Hrad, kde roku 1422 pobýval i největší český vojevůdce Jan Žižka, byl po staletích nahrazen zámkem, na němž jsou tři oblé věže a zubatá cimbuří už jen ozdobou. Tvář této stavby určil jiný voják - kníže Karel Filip Schwarzenberg, prý přítel císaře Napoleona a určitě vítěz nad ním v bitvě třikrát větší než Waterloo. Za něho začala romantická gotizující přestavba zámku. Uvnitř, v zámeckých salonech se žlutými empírovými křesly a pohovkami to vypadá skoro stejně jako v dobách, kdy se kníže Karel zařizoval v Paříži coby novopečený velvyslanec rakouského panovníka a na dluh nakupoval nábytek pro svou rezidenci. Na majetek převezený z Paříže shlíží obraz nevysokého šlechtice, jemuž malíř později přikreslil řád Zlatého rouna a zamaloval ozdoby na botách, které prý příliš připomínaly doby císaře Napoleona. Dnes už ale černé příkrasy na botách zase prosvítají přes bílou barvu kalhot a průvodkyně s úsměvem vypráví, jak »francouzská čerň zvítězila nad rakouskou bělobou«. Kníže Karel měřil jen 160 centimetrů a snad i proto měl k němu malý velký vojevůdce značně lepší vztah než k jeho předchůdci Klementu Metternichovi. Schwarzenberg navíc zorganizoval Napoleonův sňatek s dcerou císaře Františka Marií Louisou. Na památku styků s Napoleonem se na zámku dodnes vystavují jeho zlatostříbrné šachy. Z vitríny naproti se třpytí nejvyšší vyznamenání od jiných evropských monarchů a nad nimi se blýská krásná šavle, dar ruského cara Alexandra. Jsou tu na důkaz vděčnosti evropských panovníků, které Schwarzenberg zbavil »revoluční hrozby«, totiž císaře Napoleona. Ještě v roce 1812 to nevypadalo, že zakladatel orlické větve starého rodu může sehrát takovou roli. Rakousko stejně jako ostatní »spojenci« válkychtivého Korsičana právě posílalo své vojáky do tažení proti Rusku. Třiceti tisícům Rakušanů velel Karel Schwarzenberg, který ruská vojska dvakrát porazil. Už o rok později ale kníže velel Rusům, Rakušanům, Švédům a Prusům. S nimi zničil Napoleonovu armádu u Lipska, v největší bitvě 19. století. Pár měsíců poté vtáhly armády pod jeho velením do Paříže. Po pádu hlavního města padnul i Napoleon. Pak se sice ještě jednou vrátil, z Elby. Ale to už na jeho porážku u Waterloo stačily síly Anglie a Pruska. V Karlových vojenských stopách šli i dva z jeho tří synů. Ale ani jeden z nich se už tak neproslavil. I když první z nich napsal známé paměti »posledního lancknechta« a druhý velel osobní stráži císaře. Po tom tu ve vitrině zůstala rudá uniforma velitele stráže krytá zlatem. Prý vážilo jeden a půl kilogramu. Po knížeti Karlovi zbyly na zámku kromě vyznamenání a nábytku - parohy. Ty opravdové, které jsou ještě z dob, kdy lesy a skály v pohádkové krajině pod Orlíkem bývaly oblíbeným lovištěm na vysokou. Kouzlo těchto míst si lze ještě dnes oživit na Čertově můstku nebo při procházce ke hřbitovní kapli orlických Schwarzenberků. Ale kníže Karel nebyl jediný, kdo přispěl do zdejší sbírky více než 2000 zámeckých trofejí. Štítky pod nimi, kde se obvykle uvádí místo a datum lovu, jméno lovce a označení i váha zvířete, připomínají jeho potomky i další aristokratické osobnosti včetně loveckého maniaka Františka Ferdinanda d'Este. Paroží je na zámku snad všude - v chodbě s desítkami loveckých pušek, v obrazové galerii i v rytířském sále, mezi jehož ozdobami dnes chybí skvostný Zlatý strop. Ten byl kdysi dost dobrý, aby mohl posloužit coby svatební dar pro Františka Josefa I. a »Sissi«. Nejvíce rohů a parohů zdobí dlouhou Trofejovou chodbu na konci prohlídky zámku. A průvodce pod nimi vzpomíná, že lov byl stejně jako boj snad osudem rodu - při lovu zahynul předek vojevůdce Karla, kníže Adam. To se stává, ale u něj byl střelcem sám vladař, císař Karel VI.
Už půlstoletí totiž voda zakrývá šedesátimetrové skály, na nichž ve 13. století vyrostlo opevněné sídlo, jakoby vskutku určené pro mohutné dravce. Hrad, kde roku 1422 pobýval i největší český vojevůdce Jan Žižka, byl po staletích nahrazen zámkem, na němž jsou tři oblé věže a zubatá cimbuří už jen ozdobou. Tvář této stavby určil jiný voják - kníže Karel Filip Schwarzenberg, prý přítel císaře Napoleona a určitě vítěz nad ním v bitvě třikrát větší než Waterloo. Za něho začala romantická gotizující přestavba zámku. Uvnitř, v zámeckých salonech se žlutými empírovými křesly a pohovkami to vypadá skoro stejně jako v dobách, kdy se kníže Karel zařizoval v Paříži coby novopečený velvyslanec rakouského panovníka a na dluh nakupoval nábytek pro svou rezidenci. Na majetek převezený z Paříže shlíží obraz nevysokého šlechtice, jemuž malíř později přikreslil řád Zlatého rouna a zamaloval ozdoby na botách, které prý příliš připomínaly doby císaře Napoleona. Dnes už ale černé příkrasy na botách zase prosvítají přes bílou barvu kalhot a průvodkyně s úsměvem vypráví, jak »francouzská čerň zvítězila nad rakouskou bělobou«. Kníže Karel měřil jen 160 centimetrů a snad i proto měl k němu malý velký vojevůdce značně lepší vztah než k jeho předchůdci Klementu Metternichovi. Schwarzenberg navíc zorganizoval Napoleonův sňatek s dcerou císaře Františka Marií Louisou. Na památku styků s Napoleonem se na zámku dodnes vystavují jeho zlatostříbrné šachy. Z vitríny naproti se třpytí nejvyšší vyznamenání od jiných evropských monarchů a nad nimi se blýská krásná šavle, dar ruského cara Alexandra. Jsou tu na důkaz vděčnosti evropských panovníků, které Schwarzenberg zbavil »revoluční hrozby«, totiž císaře Napoleona. Ještě v roce 1812 to nevypadalo, že zakladatel orlické větve starého rodu může sehrát takovou roli. Rakousko stejně jako ostatní »spojenci« válkychtivého Korsičana právě posílalo své vojáky do tažení proti Rusku. Třiceti tisícům Rakušanů velel Karel Schwarzenberg, který ruská vojska dvakrát porazil. Už o rok později ale kníže velel Rusům, Rakušanům, Švédům a Prusům. S nimi zničil Napoleonovu armádu u Lipska, v největší bitvě 19. století. Pár měsíců poté vtáhly armády pod jeho velením do Paříže. Po pádu hlavního města padnul i Napoleon. Pak se sice ještě jednou vrátil, z Elby. Ale to už na jeho porážku u Waterloo stačily síly Anglie a Pruska. V Karlových vojenských stopách šli i dva z jeho tří synů. Ale ani jeden z nich se už tak neproslavil. I když první z nich napsal známé paměti »posledního lancknechta« a druhý velel osobní stráži císaře. Po tom tu ve vitrině zůstala rudá uniforma velitele stráže krytá zlatem. Prý vážilo jeden a půl kilogramu. Po knížeti Karlovi zbyly na zámku kromě vyznamenání a nábytku - parohy. Ty opravdové, které jsou ještě z dob, kdy lesy a skály v pohádkové krajině pod Orlíkem bývaly oblíbeným lovištěm na vysokou. Kouzlo těchto míst si lze ještě dnes oživit na Čertově můstku nebo při procházce ke hřbitovní kapli orlických Schwarzenberků. Ale kníže Karel nebyl jediný, kdo přispěl do zdejší sbírky více než 2000 zámeckých trofejí. Štítky pod nimi, kde se obvykle uvádí místo a datum lovu, jméno lovce a označení i váha zvířete, připomínají jeho potomky i další aristokratické osobnosti včetně loveckého maniaka Františka Ferdinanda d'Este. Paroží je na zámku snad všude - v chodbě s desítkami loveckých pušek, v obrazové galerii i v rytířském sále, mezi jehož ozdobami dnes chybí skvostný Zlatý strop. Ten byl kdysi dost dobrý, aby mohl posloužit coby svatební dar pro Františka Josefa I. a »Sissi«. Nejvíce rohů a parohů zdobí dlouhou Trofejovou chodbu na konci prohlídky zámku. A průvodce pod nimi vzpomíná, že lov byl stejně jako boj snad osudem rodu - při lovu zahynul předek vojevůdce Karla, kníže Adam. To se stává, ale u něj byl střelcem sám vladař, císař Karel VI.
