Cesta k balistickým raketám nebyla zdaleka tak jednoduchá, jak se to dnes maluje. Ani na Západě, ani na Východě. Potenciál raketových motorů na tuhé pohonné hmoty (TPH) se zdál být vyčerpán, na úrovni taktických raket s doletem pár desítek kilometrů.
Novinky v technologiích
Jednou z cest, jak prodloužit dolet, bylo použití dnes již prakticky zapomenuté technologie letounových střel. Druhou cestou byly raketové motory s kapalnými palivy (KPH), což s sebou neslo značné komplikace, protože jejich složky byly často toxické a agresivní.
Změna přišla na začátku šedesátých let, kdy došlo k průlomu v technologii složení tuhých paliv. Trubková zrna z bezdýmého nitroglycerinového prachu bylo nutné vyrábět lisováním a maximální specifický impuls byl kolem 80 sekund. Nová kompozitní paliva na bázi mikrokrystalického chloristanu amonného s příměsí hliníkového prášku bylo možné odlévat a dosáhnout větších průměrů segmentů. Specifický impuls dosahoval až 300 sekund, což umožnilo posunout výkony o řád výš.
Raketové motory na TPH nabízely navíc výhody v rychlé pohotovosti ke startu a možnosti dlouhodobého skladování naplněné rakety. Na druhou stranu, rychlost hoření paliva, a tím i dolet a přesnost, ovlivňovala teplota. Tah motoru na TPH nebylo možné regulovat ani ho vypnout.
Nová generace balistických raket s motory na TPH dokázala pokrýt dříve nedosažitelné dolety od dvou set kilometrů po mezikontinentální, převyšující osm tisíc kilometrů. Nás však bude zajímat kategorie operačně taktických balistických raket označovaných na Západě jako rakety krátkého doletu (Short-Range Ballistic Missiles, SRBM). Ty byly schopné zasahovat cíle do vzdálenosti tisíce kilometrů.
Jejich nebezpečí spočívalo v tom, že šlo o poslední kategorii raket, jejichž odpálení mohl nařídit velitel přímo na bojišti – reakční doby byly velmi krátké, hlavice dopadaly na cíl do deseti minut po odpálení. Organizačně spadaly pod velení frontu (skupiny armád). Další kategorie, rakety středního doletu (Intermediate, IRBM), již spadají pod velení strategických sil.
Tuhá paliva prodlužují dolet
Zprávy o vývoji amerických balistických raket MGM-31 Pershing, přinutily sovětské vedení k reakci. Nařízením rady ministrů №839-379 z května 1959 byl ve výzkumném ústavu NII-1 akademika Mstislava Keldyše (Naučno Issledovatělskij Institut) zahájen vývoj systému 9K71 Temp s balistickými raketami na TPH a doletem porovnatelným s MGM-31. Hlavním konstruktérem rakety 9M71 byl jmenován Alexandr Nadiradze. Vypouštěcí zařízení Br-225 měla navrhnout speciální konstrukční kancelář SKB-221 závodu Barrikady.
Raketa 9M71 byla navržena jako dvoustupňová s dvoukomorovými motory a paralelním řazením stupňů. Důvodem tohoto řešení bylo, že se zatím nepodařilo vyrobit spolehlivě hořící segmenty TPH s větším průměrem než 600 mm. Celkem bylo provedeno šest odpalů, ale podařilo se dosáhnout doletu jen 425 km, místo požadovaných 600 kilometrů. Nicméně šlo o první sovětskou raketu této kategorie s motory na TPH. K zařazení do výzbroje nedošlo, ale kolektiv Alexandra Nadiradzeho byl pověřen vývojem modernější varianty.
Mezitím se podařilo výzkumnému ústavu NII-125, v čele s Borisem Žukovem, vyvinout účinnější paliva a zvládnout výrobu větších segmentů TPH. Nařízením rady ministrů №934-405 z 5. září 1962 byl zahájen vývoj nového systému Temp-S (9K76) s raketou 9M76. Vývojem naváděcího systému byl pověřen výzkumný ústav NII-592 pod vedením Alexeje Semichatova. Přepravní a odpalovací zařízení 9P120 měla navrhnout a postavit opět SKB-221 vedená Georgijem Sergejevem.
Pohled na trysky rakety 9M76 uložené v kontejneru 9Ja230. Dobře jsou vidět táhla hydrauliky pro naklápění pohyblivých prstenců trysek a jeden vztyčený mřížový stabilizátor.
V prosinci téhož roku byl schválen předběžný projekt. Raketa byla navržena jako dvojstupňová, přičemž pohonné části obou stupňů byly prakticky shodné. Tvořily je čtyřkomorové motory s tenkostěnnými sklolaminátovými plášti, plněné palivem 9Ch12. K řízení sloužily hydraulicky ovládané naklápěcí prstence trysek.
První stupeň měl délku 4,38 m a hmotnost 4,1 t. Druhý stupeň byl o půl metru delší, protože jeho součástí byl přístrojový úsek s plošinou gyroskopů inerciálního naváděcího systému a také sklápěcí mřížové stabilizátory. Jeho hmotnost byla o 480 kg vyšší. Celá raketa, včetně bojové hlavice měla délku 12,38 m a hmotnost 9,35 t.
V letech 1963 až 64 probíhaly statické zkoušky motorů. Zároveň probíhaly tovární testy přepravního a odpalovacího zařízení 9P120. To bylo namontované na podvozku automobilu MAZ-543 (Minskij Automobilnyj Zavod), který známe z našich 9K72 Elbrus (v NATO kódu SS-1c Scud B). 9P120 se dalo rozeznat podle kontejneru, který udržoval optimální teplotu rakety, aby nebyla ovlivněna přesnost zásahu.
První střelby
14. března 1964 došlo k prvnímu zkušebnímu odpalu rakety 9M76. Bylo dosaženo doletu 580 km. Do 18. července následujícího roku bylo provedeno 5 odpalů, z toho dva skončily havárií. Dolet se podařilo zvýšit na 850 km. V cílové ploše vykazovala hlavice odchylku 3,55 km v dálce a 3,44 km ve směru.
Během vojskových zkoušek bylo na polygonu Kapustin Jar provedeno 29 odpalů s cílem zlepšit přesnost rakety. Kruhovou odchylku od cíle se podařilo snížit na 700 m, nicméně výtečně hodnocené obsluhy dosahovaly přesnosti pod 100 m v dálce a pod 150 m v azimutu. Dalších 8 odpalů mělo za cíl prověřit pohotovost odpalovacího zařízení. Jedenáct raket bylo „obětováno“ na nácvik překládky raket z transportního na odpalovací zařízení a vypracování příslušných manuálů.
Do výzbroje byl systém 9K76 Temp-S zařazen 29. prosince 1965. Rakety vyráběl závod těžkého strojírenství №235 ve městě Votkinsk. Celkový objem výroby činil 718 raket. Od začátku vývoje, do vyřazení systému z výzbroje bylo odpáleno 427 raket, z toho tři odpaly skončily havárií.
V polovině 60. let byly zahájeny práce na modernizovaném systému Temp-SM s doletem prodlouženým na 1100 km a menší kruhovou odchylkou v cíli. Vývoj se nedokončil, k zařazení do výzbroje nedošlo
Přepravní vozidlo 9T219 s vyhřívaným kontejnerem
Z hlediska účinnosti v cíli záleželo na použité bojové hlavici. Z původního projektu Temp s raketou 9M71 se převzala chemická hlavice Tuman-2. Jako standardní se používala jaderná hlavice AA-81 ráže 500 kt TNT, kterou bylo možné zaměnit za termojadernou hlavici AA-19 ráže 1 Mt. Ta byla určena k likvidaci nepřátelských výchozích postavení, shromaždišť techniky a průmyslových objektů v zájmové oblasti.
Na začátku 80. let přišla hlavice s koncovým radiolokačním navedením, která vykazovala střední kruhovou odchylku od cíle 50 - 150 m, v závislosti na jednoznačnosti radiolokační signatury. Díky zvýšení přesnosti bylo možné ničit i bodové cíle konvenční tříštivo-trhavou hlavicí.
Před odpalem bylo nutné vybrat jeden ze tří programů. Podle očekávaného doletu se měnil úhel dopadu na cíl. Program 1, dolet 900 - 700 km, úhel dopadu v terminální fázi 45o, Program 2, dolet 700 - 500 km, úhel dopadu 55o a Program 3, pro dolet 500 - 300 km s úhlem dopadu 60o. Přesný dolet byl regulovaný pyrotechnickým přerušením tahu.
Přesuny do zahraničí
Systém Temp-S nebyl nikdy vyvážen, přestože po něm toužily režimy v Iráku, Sýrii a na Kubě. Jediným zahraničním pobytem bylo rozmístění sovětských jednotek, vyzbrojených systémem 9K76 Temp-S na území Československa a východního Německa.
Jednání probíhala na zasedání ministrů obrany členských zemí Varšavské smlouvy v Praze, v lednu 1983. Původně se uvažovalo o rozmístění 2+2 brigád, ale na území ČSSR byla nakonec dislokována jen 122. raketová brigáda s posádkou v Hranicích na Moravě.
Tato brigáda vznikla v posádce Emilčino (Ukrajina) standardním postupem, odebráním jednoho oddílu existujícím raketovým brigádám v Nikopolu a Bělogorsku. Všechny útvary byly následně doplněny na plný stav novou technikou i lidmi.
Pravidlem při dlouhodobé dislokaci sovětských jednotek v zahraničí bylo, že důstojníci a praporčíci mohli přicestovat do nových posádek s celými rodinami. Proto přípravy na naší straně zahrnovaly uvolnění kasárenských bloků Jaslo a bytů v Hranicích a Libavé. Příslušníkům našich dělostřeleckých útvarů, které zde sídlily, bylo sděleno, že je to kvůli generální rekonstrukci. Později se pro sovětskou armádu vybudovalo malé sídliště se školou.
Pokud nebyla vybudovaná stálá postavení, používaly se kontejnerové nástavby, například velitelské stanoviště 15V129, elektrocentrála 15N1061, jídelna 15T117 a další.
Brigáda se z domovské posádky na Ukrajině přepravila železničními transporty. První část dorazila na Štědrý den roku 1983 a v lednu dosáhla operační způsobilosti. Postupně byla ve vojenském, prostoru Libavá vybudována stálá palebná postavení s topograficky zaměřenými souřadnicemi.
Standardní organizační strukturu raketové brigády Temp-S představovaly 3 oddíly po dvou palebných bateriích, každá s dvěma odpalovacími zařízeními. 122. brigáda měla jako jediná nestandardní, zesílenou organizační strukturu, s třemi bateriemi v každém oddíle. Tato úprava byla zřejmě důsledkem „neumístění“ druhé brigády na našem území.
Celkem bylo okamžitě k dispozici 18 odpalovacích zařízení. Daších šest, z celkem 24 umístěných na našem území, sloužilo pro vystřídání během předepsaných oprav a pro výcvik. Na našem území se nacházelo celkem 39 bojových raket 9M76 a 13 cvičných raket.
Ve vojenském prostoru Libavá vybudoval sovětský stavební prapor tři stálé palebné prostory: Sever (Stará Voda), Jih (Zelený Kříž) a Západ (Přáslavice). Každý prostor měl týlovou část a bojovou část. V bojové části bylo šest prefabrikovaných neprůjezdných zodolněných úkrytů Granit pro odpalovací zařízení 9P120 a šest palebných stanovišť. Poloha odpalovacího stolu byla vyznačena kovovou značkou s přesností na centimetry. Vozidla najížděla do pozice podle lanka nataženého po levé straně, aby na něj řidič viděl.
Jeřáb 9T35 na podvozku tahače MAZ-537K
Mezi úkrytem Granit a palebným stanovištěm byl prostor, kde docházelo k přeložení rakety na odpalovací zařízení 9P120 pomocí jeřábu 9T35, postaveného na podvozku tahače MAZ-537K. Společné okopy pro dva jeřáby byly většinou mezi dvojicí Granitů.
Rakety se skladovaly v izolovaném kontejneru 9Ja230. Kontejnery převážela transportní vozidla 9T219. Pro přepravu jaderných hlavic sloužily automobily Zil-131 s izotermickou nástavbou 9F223.
Po kompletaci a přezkoušení raket se k přepravě používala transportní vozidla 9T215 s elektricky vyhřívaným kontejnerem 9T230.
Kromě toho se v každém prostoru nacházel jeden průjezdný úkryt, pro skladování a přípravu jaderných hlavic (s nimi se podle předpisu nesmělo couvat). Tento úkryt měl mimořádnou ochranu proti úderu blesku, 10 m vysokými bleskosvody.
Systém Temp-S měl 4 stupně pohotovosti.
- Číslo 3 - odpalovací zařízení v pochodové poloze v palebném prostoru, start rakety do 25 minut, doba pohotovosti neomezená.
- Číslo 2 - vozidlo na palebném stanovišti, raketa v horizontální poloze, odpal do 20 minut, maximální doba v pohotovosti 1 rok.
- Číslo 2a - raketa vztyčena v kontejneru ve vertikální poloze, odpalovací stůl zakrytý tepelným štítem, odpal do 15 minut, maximální doba v pohotovosti 6 měsíců.
- Číslo 1 - provedena kompletní předstartovní sekvence, obsluha v úkrytu čekala na povel k odpalu, maximální doba trvání pohotovosti 2 hodiny.
Zpět domů
Systémy 9K76 Temp-S u nás nepobyly dlouho. V prosinci 1987 podepsali Michail Gorbačov a Ronald Reagan Smlouvu o likvidaci raket středního a krátkého doletu (500 - 5500 km), která se týkala i systému Temp-S. V lednu 1988 přestala brigáda držet nepřetržitou bojovou pohotovost. První transport s materiálem 122. brigády byl z Hranic vypraven 25. února 1988, poslední 16. března.
Ve dnech 21. - 22. července provedl desetičlenný tým amerických inspektorů předem ohlášenou kontrolu dodržování dohody. Z prohlídky byl vyhotoven závěrečný protokol, který potvrzoval dodržení podmínek. Za americkou stranu ho podepsal plk. L. G. Kelley, za sovětskou plk. I. J. Abrosimov. Nejvýkonnější systém, schopný zasáhnout cíle v Belgii, Dánsku a Švédsku byl pryč z našeho území. V domovské zemi byl vyřazen z výzbroje a do roku 1990 zlikvidován.
