„To je ale nesmysl,“ myslel si pětadvacetiletý Roger Bannister, když na začátku 50. let slyšel kolem sebe, že zvládnout míli pod čtyři minuty žádný smrtelník nedokáže.
V roce 1945 stlačil švédský běžec Gunder Hägg čas na jedné míli na 4 minuty a 1,4 sekundy. A dalších devět let se zdálo, že to je pevně nastavená hranice, pod kterou se už nikdo nedostane.
„Pokud je možné uběhnout míli za čtyři minuty, musí být přece možné ji uběhnout za tři minuty a padesát devět sekund,“ tvrdil svému okolí Bannister.
Běhu se tehdy jako všichni sportovci věnoval pouze amatérsky, bral ho jako doplněk ke studiu medicíny. Přesto se dokázal kvalifikovat na olympijské hry, dokonce dvakrát.
Mohl se zúčastnit londýnské olympiády v roce 1948, Bannister byl ale už v devatenácti letech svéhlavý. „Necítím se na hry dostatečně připravený,“ sdělil suše svým šokovaným trenérům. „Nechci vyhořet v devatenácti. Dejte mi čas se zlepšit postupně a budu opravdu dobrý.“
Domácí olympiády se tak zúčastnil pouze jako asistent šéfa výpravy. Šel však proti proudu i svým přístupem k přípravě. Netrávil tréninkem několik hodin denně jako ostatní. Na oválu byl maximálně tři čtvrtě hodiny pětkrát týdně.
Svým způsobem předběhl svou dobu, protože zatímco tehdy si nad jeho způsobem přípravy ťukali všichni na čelo, dnes se mu říká vysoce intenzivní intervalový trénink.
Zklamání zrodilo ambice
Na olympiádu do Helsinek v roce 1952 už odjížděl jako jeden z hlavních favoritů na středních tratích. Byl britským šampionem v běhu na půl míle i míli, většinu jarní sezony před Helsinkami vynechal, aby měl dostatek sil. Věřil si, že na patnáctistovce může olympijskou medaili získat, a klidně i zlatou.
Jenže proti němu stál nově zavedený formát rozběhů a semifinále. Tehdy Bannister poprvé doplatil na svůj málo objemný trénink. Jeho tělo zkrátka nebylo zvyklé zaběhnout 1 500 metrů v závodním tempu třikrát během tří dnů. Do finále se sice dostal, ambice ho ale přešly. „Jsem úplně prázdný a nešťastný,“ pronesl po semifinále. V noci pak nemohl spát, ráno se stěží dokázal pořádně rozcvičit.
Vzhledem k okolnostem tak nakonec bylo jeho čtvrté místo ve finále skvělým výkonem, časem 3:46 navíc stanovil nový národní rekord. On ale chtěl víc.
A tak začal přemýšlet o tom, jestli má jeho sportovní kariéra ještě vůbec smysl. Jeho studium medicíny se blížilo ke konci, zároveň už začínal být zaneprázdněný prací v londýnské nemocnici St. Mary’s.
Nakonec dal vrcholovému sportu ještě poslední šanci. Vyhradil si pro něj další dva roky, do evropského šampionátu v Bernu. A během nich se zaměřil ještě na jeden cíl.
Ten byl v podstatě nasnadě. I svým časem z Helsinek ukázal, že za správně zvoleného tempa lze těch 1 609 metrů aneb jednu míli pod čtyři minuty zaběhnout. Bannister se tedy začal na překonání mýtické hranice systematicky připravovat.
Klíčové pro něj bylo setkání s vídeňským trenérem Franzem Stampflem, který v roce 1938 utekl před Hitlerem do Británie. Stampfl připravil Bannisterovi tvrdý plán, podle kterého opakovaně běhal čtvrt míle na maximální výkon. Zároveň poprvé netrénoval sám, ale společně s Chrisem Brasherem a Chrisem Chatawayem. „Skvělá změna,“ pochvaloval si.
Bannister (uprostřed) s přáteli Brasherem (vlevo) a Chatawayem:
Roger Bannister thanks pacesetters Chris Chataway and Chris Brasher after he had become the first man to run a sub four-minute mile, Oxford, May 6th 1954 https://t.co/DRjw1nQoeB
Pod vedením Stampfla se tři přátelé během pěti měsíců zlepšili na čtvrt míli z 69 sekund na 61. Ale víc jako by to nešlo. A tak se Bannister s Brasherem vydali na krátký výlet do hor. Po návratu si oddechli: čtvrt míle zaběhli za 59 sekund. Byli připravení.
Bannister se rozhodl, že se o světový rekord pokusí na malém mítinku mezi členy atletického svazu a studenty Oxfordu 6. května 1954.
Služba, oběd, rekord
Během desítek let čekání na prvního pokořitele čtyřminutové míle došli běžečtí experti k seznamu podmínek, které musí platit, aby bylo možné historického úspěchu dosáhnout: teplota kolem dvaceti stupňů, bezvětří, suchá a tvrdá trať. A k tomu naplněné tribuny ženoucí sportovce k životnímu výkonu.
6. května 1954 byla v Oxfordu zima, foukal vítr a trať byla po předchozích deštích stále mokrá. K tomu se na drobný stadion přišlo podívat jen pár stovek lidí, většinou místních studentů.
Bannister měl ještě dopoledne službu v nemocnici, tretry si vzal s sebou a londýnským vlakem přijel do Oxfordu akorát na oběd s přáteli. Pak už se společně vydali na stadion.
Diváci i komisaři závodu byli ve svetrech a kabátech, zatímco se Bannister s ostatními atlety svlékal do šortek a tílka. Myšlenka na pokus o rekord mu ale začala v hlavě blednout. Z trati bylo vidět na stožár s vlajkou na věži místního kostela a Bannister se podle té vlajky orientoval, jak silně fouká.
A ten květnový čtvrtek foukalo opravdu silně. „Nemá cenu se v takovém větru snažit,“ pomyslel si při rozcvičování a v duchu už se smířil s tím, že o rekord zabojuje jindy. Když zbývalo do startu jen pár minut, znovu se na věž kostela svatého Jiří podíval – a vlajka byla úplně zplihlá.
„Dobře, jdeme do toho,“ potvrdil sobě i Brasherovi s Chatawayem.
Roger Bannister (41) během rekordního závodu v Oxfordu 6. května 1954.
Ti totiž měli hrát v jeho snažení klíčovou roli. Stejně jako byli Bannister se Stampfelem pokrokoví v tréninku, šli napřed i v pojetí závodu. Brasher a Chataway se totiž měli před Bannisterem vystřídat jako vodiči, což v té době ještě vůbec nebylo běžné.
Brasher udával tempo první dvě kola, po něm převzal zodpovědnost Chataway. Jenže třetí kolo zaběhl za 62 sekund, čímž se společně s Bannisterem dostali do časového skluzu.
„Poslední kolo musí být za 59 sekund,“ uvědomoval si Bannister. Nechtěl se ale před vadnoucího Chatawaye dostat příliš brzy a při jeho obíhání ztrácet zbytečné metry. „To by bylo šest yardů navíc, které můžou rozhodnout,“ běželo mu v hlavě. Zůstal tak schovaný za Chatawayem a předběhl ho, jak bylo domluvené, až na posledních 330 metrech.
Teprve pak naplno protáhl krok, využil svých šest stop výšky a cílovou rovinkou proletěl. Pásku tvořil kůl zaražený v zemi a z něj natažený tenký provázek. Když ho protínal, ani on, ani komisař zodpovědný za časomíru s dýmkou v ruce, ani povzbuzující studenti, ani fotograf za hledáčkem nevěděli, jestli běžel dostatečně rychle.
Bannister vpadl do davu organizátorů a trenérů a okamžitě se jim zhroutil do náručí. Zatímco se dostával k sobě, dav kolem napjatě čekal na slova hlasatele. Jeho řeč je dnes téměř stejně ikonická jako fotografie Bannistera v cíli.
„Dámy a pánové, výsledky závodu na jednu míli: první – s číslem čtyřicet jedna – R. G. Bannister, Amatérská atletická asociace, v čase, který je novým rekordem trati a mítinku a který, až bude potvrzen, bude novým anglickým, britským, evropským, imperiálním a světovým rekordem. Čas je tři…“ a pak už nebylo slyšet vůbec nic.
3:59,4. Údaj, který společně s fotografií obletěl anglicky mluvící svět.
Záznam závodu s Bannisterovým komentářem:
Roger Bannister became the first person to run the mile in under four minutes on this date May 6 in 1954. #OTD #SportsGuterman #OTD 🏃🏼♂️ https://t.co/OYAlVDhL4T
„Jsem trošku zaskočený a potěšený. Nečekal jsem, že se mi to může podařit právě dnes. Počasí v Anglii téměř vždy brání rychlým časům,“ vykládal stále ještě trochu udýchaný Bannister reportérům na trati. „Musím poděkovat mým dvěma přátelům, kteří mi dali energii navíc a bez kterých bych to nezvládl.“
Víc lékařem než běžcem
Rekord mu vydržel jen šest týdnů. Australan John Landy ho při červnových závodech ve Finsku překonal o více než sekundu.
Tím, se zároveň potvrdilo, že nepřekonatelná hranice lidského těla byla jen mentální bariérou. A tu Bannister 6. května 1954 prokopl.
Bannisterovu míli oslavovala ostrovní média jako velké britské vítězství:
Happy Roger Bannister Day https://t.co/osjvgEBLje
Od chvíle, kdy dokázal nemožné, zaběhlo míli pod čtyři minuty už téměř patnáct set atletů. Bannister sám přidal ještě jeden čtyřminutový závod, než na podzim 1954 ukončil sportovní kariéru a naplno se vrhnul do práce lékaře. Vypracoval se v elitního neurologa, publikoval desítky odborných článků a redigoval knihy.
Přestože ve Velké Británii byl po celý zbytek života oslavován pro svůj historický čin na dráze, sám sebe vnímal především jako lékaře. „Kdybych mohl udělat průlom ve výzkumu autonomního nervového systému, okamžitě ho za čtyřminutovou míli vyměním,“ říkával.
Ale jako správný anglický gentleman až do svého odchodu v roce 2018 ochotně, i když s trochou ironie a nadsázky, vyprávěl o těch necelých čtyřech minutách, které změnily atletický svět.
