Momentálně jsme sem přišli přes devadesátky. Když zavzpomínáme na tuto dobu, která byla i tak trochu vaše, jak na vás dýchne?
Mám Prahu ráda čím dál tím víc. Teď se dá možná říct, že už mi připadá nejkrásnější ze všech měst na světě. Takže se tady ráda projdu, jsem zvědavá, co tady všechno bude a jsem ráda, že takovéto muzeum je, aby to měli cizinci všechno najednou, že to nemusejí úplně prošupajdit celé.
Přišli jsme sem přes ty „cihlové“ telefony, Jonáka, jeho Discoland, módu Paľa Habery. Jsou tady Bravíčka, cédéčka, VHSky. Jaký to byl pocit držet tenkrát fyzický nosič například s vaším filmem?
Mám pocit, že se to teď zase všechno vrací. Najednou všechno bylo jenom někde na nějakém disku a lidi přestali mít fotky v albech. Ale vidím, že spousta lidí si naopak znovu dělá fotky. Každá doba má svoje. Ale člověk musí být pořád otevřený, aby nezůstal v nějaké historii zašprčený. Chce pořád koukat dopředu a zjišťovat. Já se ptám vždy dcery, co je nového. Musíme držet krok.
Co byste řekla Markétě Hrubešové v roce 1994?
Snažím se nelitovat chyb, protože s tím člověk nic neudělá. Asi bych říkala to samé. Být pokorná a jít dopředu. Umět pozdravit a poděkovat. To je strašně důležité. A to říkám vlastně i dnes mladým, se kterými pracuju, protože tím nemůžete nic zkazit nikdy.
Ať nejsme pesimistický, v čem vidíte výhody toho, že jde doba dopředu a člověk s ní zraje?
Člověk hlavně už není tak urputný ve všem. Už si beru klid na spoustu věcí, už mě jen tak něco nerozhází, už jsem taková jako nad věcí. Vím, co je důležité, umím si vážit okamžiku, úplně jednoduchých věcí. Že to není o tom, co bude, například role. To vůbec není důležité. Důležitá je rodina, být s těmi, které miluju, a říct jim to. Hlavně jim to říkat, protože když to člověk nestihne, tak někdy může být pozdě.
Má na tohle konto potom láska s životními zkušenostmi vícero vrstev?
Nevím. Myslím, že láska je pořád jedna. A když si člověk váží toho druhého a umí s ním soucítit, umí se na něj těšit i po letech, tak je to hrozně krásné. Že se mu po něm vlastně stýská a chce s ním prožívat dobré i to třeba méně dobré. O tom je ta láska.
Vidíte oproti těm devadesátkám velkou výhodu v tom, že dnes, když se vám po někom milovaném stýská, tak si můžete okamžitě zavolat, i přes FaceTime a vidět se?
Myslím, že je to skoro až na škodu. Někde jsem četla hrozně hezkou věc, nebo mi to říkala dcera, že dnes si neumíme právě moc stýskat, protože máme všechno hned. Právě že můžeme hned všem volat a ztrácíme touhu, která je součástí hezkého vztahu ke komukoliv, k rodičům, dětem, lásce. Když máme všechno hned, nevážíme si toho. Naučit se vážit si toho není samozřejmost.
Když to zakončíme pracovně, co momentálně naplňuje vaše dny?
Pořád něco dělám. Teď už mi začala sezona, takže mám až do podzimu úplně plné víkendy, což jsem ráda. Do toho mám nějaké moderování velkých festivalů, hraju, natáčím, pořád vařím. Chystám další kuchařku. Strašně se na to těším. Na každou práci, na kontakt s lidmi, na to, až budu venku vařit a dávat ochutnávat. Povídat si s lidmi mě strašně baví.
