Quantová, která letos v únoru oslavila 93. narozeniny, patřila ke zlaté generaci poválečných umělců. Její modely reprezentovaly společenskou změnu a únik žen ze zažitých stereotypů. „Milovala jsem nošení modelů, které jsem navrhla pro stejně smýšlející přátele a pro sebe. Odrážely pocit svobody, který jsme tehdy měli – krátké sukně umožňovaly pohyb, běhání, skákání a všechnu legraci. Protože jsem byla často znuděná, stále jsem se snažila hledat novou inspiraci,“ popisovala po letech ikona šedesátek.
Mary Quantová proslula nejen svými originálními modely, ale i charakteristickým účesem.
Už od raných let byla Quantová tak trochu rebel. Odmítla nalinkovanou budoucnost učitelky, jak si ji představovali její rodiče, v Londýně usazení učitelé z velšských hornických rodin. Místo toho se stala učednicí v kloboukářské dílně a po večerech navštěvovala školu šití. Když jí táhlo na pětadvacet, otevřela si na známé nákupní ulici King’s Road v Chelsea vlastní obchod, bohémsky nazvaný Bazaar.
Zprvu v něm prodávala oblečení jiných tvůrců, na začátku 60. let však správně vycítila dychtivost Londýňanů po uvolněné módě, kterou dosud nikdo jiný nenabízel. Začala navrhovat a šít své vlastní kolekce. Jejím prvním počinem bylo bláznivé pyžamo, které se následně objevilo v magazínu Harper’s Bazaar. Inspiraci a nezbytné zázemí jí dodával manžel Alexander Plunket Green, fešák s modrou krví, kterého poznala během studií výtvarného umění na Londýnské univerzitě.
U Quantové v butikuButik Bazaar se stal ikonickým místem sám o sobě. Zatímco excentrické výlohy lákaly k pohledu kolemjdoucí, věrní zákazníci uvnitř popíjeli s Quantovou a jejím manželem víno za poslechu moderní hudby. Ve sklepních prostorách se nacházela restaurace, ve které se pár scházel se svými přáteli, umělci, reportéry, filmaři, modelkami i vzácnými hosty. Třeba sestrou královny Alžběty, princeznou Margaret a jejím manželem Antohonym, hrabětem ze Snowdonu, členy skupiny Rolling Stones či monackým knížetem Rainierem a jeho ženou Grace Kelly. |
V jejích modelech hrály prim netradiční materiály, třeba PVC či pletenina, vysoké manžety, rozpustilé límečky, dekorativní zipy a zářivé barvy, to všechno korunované jednoduchým logem ve tvaru kopretiny. Tradičně bývá Quantová považována za „matku“ minisukní a ačkoliv je její prvenství sporné, nepochybně měla největší podíl na jejich rozšíření ve světě.
Především mladá generace se v jejích modelech zhlédla, dívky a ženy už se dál nechtěly strojit jako jejich matky. Klobouky, rukavičky a sukně v decentní délce letěly do koše, zatímco je ve skříni rychle nahrazovaly krátké šaty rovného střihu s moderními vzory a hravými detaily. O šedesátých letech se nikoliv pro nic za nic říká, že „Beatles dodávali hudbu a Quantová vzhled“.
Ona sama byla Petrem Panem v sukni. Svůj od přírody mladistvý vzhled dokázala podtrhnout rozverným oblečením a krátkým, 20. léty inspirovaným sestřihem. Svým klientkám perfektně rozuměla a módu, kterou navrhovala, testovala sama na sobě. Hlavně na začátku šedesátek se tak dostala do úsměvných situací.
Ještě před tím, než byly minisukně všeobecně přijaty v metropolitním Londýně, vykračovala si v nich Quantová během dovolené na Maltě, jejíž obyvatelstvo je tradičně silně nábožensky založené. „Ženy na mě zíraly, zatímco muži se mě pokoušeli najmout jako společnici,“ vzpomínala.
Paradoxně k oblíbenosti rovných a krátkých střihů přispěla válečná bída. Na ženách, které vyrostly na přídělech potravin, takový typ oblečení zkrátka fungoval. Už od padesátých let se sukně postupně zkracovaly, Quantová však tomuto vývoji nasadila korunu. Minisukně podle ní vznikly proto, aby ženy mohly svobodně běhat na autobus. „Šila jsme je v délce, jakou si zákaznice přála. Sama jsem je nosila velmi krátké, ale zákaznice se většinou dožadovaly ještě kratších,“ popisovala návrhářka.
Kdo by však myslel, že šlo o cenově dostupnou záležitost, je na omylu. Modely Quantové byly alespoň dvakrát až třikrát dražší než běžná móda v obchodech. Rozmohly se hlavně mezi mladými ženami z lépe situovaných rodin, i ty chudší si však neváhaly šetřit na nějaký ten módní kousek.
Řidičům se její jméno nelíbilo
|
Návrhářka byla nejen pionýrkou minisukní, ale také barevných punčoch, které na nově odhalených nožkách Evropanek obzvláště vynikly. Na konci 60. let přišla s další novinkou – kraťásky tak miniaturními, že sotva zakrývaly hýždě.
Jejími múzami byly modelky Pattie Boydová a také Twiggy, vlastním jménem Lesley Lawsonová. Ta o mnoho let později vzpomínala, že minisukně, kterou si koupila ve svých čtrnácti letech, byla tím nejkrásnějším kouskem, který vlastnila. Po svém „objevení“ o dva roky později nenosila prakticky nic jiného.
Butiků Quantové bylo v Anglii brzy na sto padesát a návrhářka začala prostřednictvím své módy kolonizovat Spojené státy, kde po jejích modelech ženy šílely. Minisukně si oblíbily i Čechoslovačky a jak psal britský deník Daily Mirror v roce 1967, nejkratší se prý nosily v Praze.
Úspěchů poťouchlé designérky si všimli i v Buckinghamském paláci a v roce 1966 si tak Quantová dokráčela – jak jinak než v minisukni – převzít Řád britského impéria z rukou samotné panovnice. Od sedmdesátých let se začala věnovat bytovému designu a líčidlům na úkor módy. Z vedení firmy odstoupila teprve na přelomu milénia, kdy ji koupili Japonci. Paradoxně je tak ikonicky evropská móda nyní doma v Japonsku.
