Muammar Kaddáfí vládl Libyi pevnou rukou přes čtyřicet let. V únoru 2011 proti němu občané povstali a protesty se z Benghází postupně šířily do dalších částí země. Prezident sliboval, že „rozdrtí krysy v ulicích“ a na demonstranty poslal armádu. Proti ní se pak postavily státy OSN, které už vraždění nechtěly přihlížet, a Libyi začalo bombardovat NATO.
Poslední chvíle Kaddáfí protrpěl. Video zachytilo trpký konec |
V srpnu téhož roku nakonec rebelové obsadili většinu metropole Tripolisu a o dva měsíce později zajali i samotného diktátora. V přístavním městě Syrta ho zlynčovali a nakonec zastřelili.
Kdyby žil, Mezinárodní trestní soud v Haagu by jej stíhal za zločiny proti lidskosti. A zřejmě nechybělo málo, aby Kaddáfí skutečně zůstal naživu. V době, kdy na libyjské půdě probíhaly krvavé boje mezi vládními silami a povstalci, se totiž v norském Oslu jednalo o míru.
A podle dohody, jejíž detaily získal list The Independent, se měl libyjský prezident vzdát funkce a odejít z politiky výměnou za to, že stávající režim bude fungovat dál. Na jednáních se podílel tehdejší ministr zahraničí Norska a dnešní předseda norské opoziční Strany práce Jonas Store.
Nová vládaV Tripolisu se minulé úterý chopila moci nová libyjská vláda premiéra Abdal Hamída Dbaíby. Úřad mu předal dosavadní premiér Fáiz Sarrádž. Dosud měla Libye dvě vlády, z nichž jedna sídlila v metropoli a druhá na východě státu. Oba kabinety se loni s pomocí OSN dohodly na příměří. Nová vláda má zemi vést jen dočasně, a to do prosincových voleb. Podle analytiků se musí kabinet vyhnout obnově bojů a zablokování politického řešení problémů. K těm největším patří přítomnost množství zahraničních žoldnéřů. Podle odhadů jich v Libyi působí 20 tisíc a jsou mezi nimi Syřané, Turci, Súdánci i Rusové. Dalším úkolem vlády bude sjednotit instituce a zlepšit služby. |
Ten s desetiletým odstupem tvrdí, že za pád dohody ze stolu mohou i Francie s Británií. Jejich lídři, britský premiér David Cameron a francouzský prezident Nicolas Sarkozy prý za každou usilovali o změnu režimu.
„Cítil jsem, že myšlení v Paříži a Londýně nebylo otevřené diplomatickému řešení. Byli tam ochotní zvážit něco jiného než vojenská řešení? To kdybych věděl. Ovšem kdyby na straně světového společenství existovala vůle vydat se tímto směrem s jistou autoritou a odhodláním, věřím, že bychom bývali mohli dosáhnout méně dramatického výsledku a vyhnout se rozvratu libyjského státu,“ říká Store.
A zatímco veřejně Kaddáfí nepřátelům vyhrožoval, svého syna Sajfa Isláma nechal v Tripolisu jednat s norskými diplomaty. Ti byli v prezidentském paláci i ve chvíli, kdy OSN v New Yorku přijala rezoluci schvalující spojenecké nálety, tvrdí Store s tím, že pak museli být urychleně převezeni do bezpečí k tuniským hranicím.
I když se Norsko do náletů následně zapojilo a nad Libyí svrhlo na šest set bomb, tehdejší premiér a dnešní generální tajemník NATO Jens Stoltenberg pověřil Storea, aby v jednáních v tichosti pokračoval v Norsku. Ke zlomu tam došlo po několika týdnech v jednom hotelovém pokoji 27. dubna 2011, kdy ministr pozval zástupce obou válčících stran k jednání tváří v tvář. Tehdejší atmosféru Store popisuje jako emocionální.
Plán, který měl boje ukončit, začínal větou: „Plukovník Kaddáfí se rozhodl vzdát moci, ustoupit stranou a ukončit první fázi revoluce.“ Další osud libyjského diktátora však zůstával v té době nejasný, píše britský list s tím, že nevyzpytatelný prezident odmítal svou zemi opustit a řešilo se proto i to, zda by v Libyi mohl zůstat i poté, co rezignuje.
Ovládnou Středomoří a zaútočí na Evropu, varoval Kaddáfí před islamisty |
Podle listu The Independent britský expremiér Cameron na otázky neodpověděl, ovšem ve své autobiografii tvrdí, že „tlačil a tlačil“ na diplomatický smír, ale Kaddáfí o něj nestál.
Store uznává, že nikdo nemá jistotu, že by vůdce válčící země nakonec skutečně dobrovolně odešel. Ani to, že by všechny frakce povstalců dohodu přijaly. Má však za to, že velké západní země o ujednanou dohodu neměly zájem. Z trojice Spojené státy, Británie a Francie podle něj vstřícnost projevovala jen tehdejší ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová.
„Vojenská operace trvala už osm týdnů, dynamika na bojišti se měnila a, upřímně řečeno, vůle sjednotit se za (diplomatický) proces tam prostě nebyla,“ říká Store, podle nějž je neslavný výsledek tehdejších jednání o to tragičtější, že po smrti Kaddáfího následovala dekáda, během níž se z Libye stalo „divadelní jeviště pro vzdálené bitvy a ostatní země je vedly až do posledního Libyjce“.
