„Zeptal jsem se svých pacientů v terminální paliativní péči, co si v životě užili a co mělo smysl. Však víte, děti umí být tak moudré,“ začíná McAlpine na Twitteru své poselství, které sdílely nebo označily slovy „líbí se mi“ desítky tisíc lidí.
Pediatr se o své pacienty ve věku čtyři až devět let stará v nemocnici v Kapském Městě a podle BBC už měl dost negativních příspěvků, které na této sociální síti vídal. Chtěl do světa poslat něco pozitivního.
„Zaprvé: Žádné z dětí neřeklo, že by si přálo dívat se víc na televizi. Žádné neřeklo, že mělo strávit víc času na Facebooku. Žádné neřeklo, že se rádo hádalo s ostatními. Žádné si neužívalo pobyt v nemocnici,“ podotýká s tím, že jakkoliv je smrt dítěte strašná, nad vodou jej drží snaha udělat jim zbývající chvíle méně hrozné a zajistit jim důstojnou a bezbolestnou smrt.
Mnohé děti podle něj namísto televize naopak zmiňovaly chvíle, které strávily na pláži nebo se svými zvířecími mazlíčky. „Miluji Rufuse, jeho štěkání mě rozesmívá. Miluji, když se ke mně Ginny v noci přitulí a vrní. Nejšťastnější jsem byl, když jsem jel na Jakeovi po pláži,“ vzpomínají malí pacienti. Často měli také starost o své rodiče - co s nimi bude, až sami zemřou. „Doufám, že bude máma v pořádku. Vypadá smutně,“ řeklo lékaři jedno z dětí.
Čtěte svým dětem, milují to, vzkazuje lékař
Všechny bez rozdílu podle něj milují zmrzlinu, knihy a vyprávění příběhů, obzvlášť od rodičů. „S Harrym Potterem jsem si připadal statečně. Miluji příběhy z vesmíru! Až mi bude lépe, chci být skvělý detektiv jako Sherlock Holmes,“ cituje McAlpine další své pacienty a vzkazuje: „Lidi, čtěte svým dětem! Milují to.“
Jeden z dřívějších příspěvků pediatra Alastaira McAlpinea:
No matter what you're up to this Saturday night... my company beats yours. #paedslife https://t.co/GfV8x7iQaq
Děti si podle něj také díky své nemoci uvědomily, že se neměly tolik starat o to, co si o nich a jejich vzhledu myslí ostatní. Protože opravdové přátele nezajímají jizvy nebo vypadané vlasy, zjistily děti. A na lidech kolem sebe si nejvíc cenily, když se k nim chovali mile.
„Moje babička je na mě tak hodná. Vždy mě rozesměje. Jonny mi dal půlku sendviče, když mi nechutnal ten můj. To bylo milé. Mám ráda, když je tady ta hodná sestřička. Je jemná a pak to míň bolí.“ Cenným pomocníkem během léčby je pro děti také humor a jejich hračky a i na to si děti vzpomněly. Ale ze všeho nejvíc měly na mysli svou rodinu a lásku rodičů.
„Vemte si z toho toto poselství: Buďte milí. Čtěte víc knih. Buďte se svou rodinou. Vtipkujte. Běžte na pláž. Obejměte svého psa. Řekněte svému vyvolenému, že ho milujete. To jsou věci, u kterých by si děti bývaly přály, aby je dělaly víc. Ten zbytek jsou detaily. A... jezte zmrzlinu,“ vzkazuje na závěr jihoafrický pediatr.
