Mezi kandidáty figurovali například ochránce lidských práv Andrej Babuškin nebo ochránce práv dětí Pavel Astachov. Na seznam, ze kterého vybírala dolní komora, se ale kromě pozdější vítězky dostali jenom poslanec komunistické strany Oleg Smolina a další tři kandidáti, navržení stranou Žirinovského „liberálů“.
Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Veřejný ochránce práv je v evropském kontextu mimořádně důležitou figurou, která kontroluje činnost veřejné správy, dohlíží na státní moc a upozorňuje na případy, kdy dochází k porušování lidských a občanských práv. Jaksi z definice stojí v opozici ke státu a na straně jednotlivců, kteří ve vztahu k institucím moci často tahají za kratší konec a domnívají se, ať už oprávněně, nebo ne, že jsou zkráceni ve svých právech.
Činnost ombudsmana samozřejmě nenahrazuje funkci soudů, veřejný ochránce práv nemá pravomoc nalézat spravedlnost, ale očekává se od něj, že vysloví kvalifikovaný názor. Obvykle také může navrhovat změny zákonů a má právo obracet se na parlament. To je ve svobodné a demokratické společnosti významný nástroj, který může přispívat k napravování nespravedlností.
Funkce ombudsmana je ještě důležitější v zemích, kde nefunguje dělba moci, kde nejsou politici a úředníci pod veřejnou kontrolou a poměr sil je vychýlen ve prospěch státu. Mezi takové země určitě patří i Ruská federace a veřejný ochránce práv by zde proto mohl sehrávat pozitivní roli v humanizaci poměrů a tím i stabilizaci fungování společnosti. Podívejme se nyní, jaké předpoklady má pro takovou práci paní Moskalková.
Generálmajor i poslankyně
Taťjána Nikolajevna se narodila v roce 1955 ve Vitebsku, v rodině důstojníka paradesantních vojsk. Už v devatenácti letech se stala konzultantem v oddělení pro udělování milostí Nejvyššího sovětu RSFSR. V roce 1978 absolvovala dálkové studium práva a v roce 1984 přešla v hodnosti kapitána do struktur Ministerstva vnitra. Zde se, podle svých slov, i nadále věnovala přípravě podkladů pro milosti, amnestie a přípravě legislativních změn.
Postupně se stala kandidátkou a doktorkou věd. Koncem devadesátých let byla jmenována do hodnosti generálmajora policie. V roce 2000 se stala náčelníkem Hlavní správy pro právní otázky a vnější vztahy Ministerstva vnitra (MV) Ruské federace. Po zvolení poslankyní Státní dumy v roce 2007 a 2011 pozastavila svou činnost v orgánech MV, ale zůstala ve služebním poměru.
Na svém kontě má několik odborných prací i zákonodárných iniciativ, které si kladly za cíl zlepšení postavení obviněných (odsouzených). K nim patří její návrh, aby měl zadržený právo na setkání s právníkem, aby vazebně stíhaný měl přístup k tisku a aby se jeden den vyšetřovací vazby počítal jako 1,5 až 2 dny výkonu trestu.
Ochránci lidských práv ale upozorňují na ty její aktivity, které s funkcí ombudsmana neladí. V roce 2012 podpořila zákon, zakazující adopci postižených ruských dětí cizími občany, čímž se úspěšně podílela na snížení jejich šancí na zahraniční adopci a tím i na přístup k lepší zdravotní péči ve vyspělých zemích. Hodně ji také proslavila zákonodárná iniciativa, aby se trestným činem stal „útok na morálku, na morální základy společnosti“.
Generálmajorka a poslankyně Moskalková s ní přišla v reakci na vystoupení dívek z punkrockové skupiny Pussy Riot v moskevském chrámu Krista Spasitele, během něhož žádaly Bohorodičku, aby vyhnala Putina. Podpora takového zákona jen velmi těžko zapadá do představ práce ombudsmana - tedy alespoň v tom pojetí, jak ho známe z demokratických zemí. Ostatně, byla to silná káva i pro její spolustraníky, kteří zmíněný návrh nepodpořili.
Zapadá do strategie putinovské kliky
Pozornost médií na sebe paní Moskalková připoutala také v loňském roce, když přišla s návrhem, aby MV získalo mimořádné pravomoci pro nastolení pořádku, záchranu země a zajištění klidu a bezpečnosti. A spolu s nimi měla její domovská instituce znovu získat i mimořádné jméno Čeka, tedy název, kterým se ruské děti dodnes straší, když jsou zlobivé.
Pro čtenáře, kteří nezažili sovětské časy, připomínám, že Čeka (Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží) byl jeden z nejostřejších nástrojů bolševického teroru v počátcích sovětské éry. Za pět let své existence má na svědomí mezi 200 až 500 tisíci obětí. Návrh paní generálky je asi tak málo vkusný, jako kdyby vysloužilý německý policejní důstojník navrhoval dvacet let po válce, aby bylo jeho rodné MV přejmenováno na gestapo.
Pokud by měl někdo stále ještě iluze o tom, že by nová ombudswoman mohla využít svou blízkost k moci k tomu, aby zlepšila situaci s dodržováním lidských práv, měl by se seznámit s textem jejího programového vystoupení ve Státní dumě. Generál Moskalková prohlásila, že chce ve své funkci bojovat s tím, aby Západ mohl využívat tématiku lidských práv k vydírání a očerňování Ruska. Chce také hájit práva Rusů v zahraničí.
Ne, že by se přitom nehodlala věnovat i obyvatelům Ruska. Jako svou prioritu zde ale nevidí pomoc pronásledovaným novinářům, neprávem vězněným, nebo občanským společnostem, označovaných za agenty cizí moci, ale chce se věnovat zajištění sociálně-ekonomických práv lidí, zajištění jejich přístupu k bydlení a podobně. Podtrženo a sečteno, paní profesorka asi nepochopila, v čem spočívá role ombudsmana.
Lze se obávat, že nedokáže a možná ani nechce překročit hranice své policejně-sovětské minulosti. Její zvolení zcela zapadá do strategie putinovské kliky: bez uzardění lhát a překrucovat skutečnost, místo vytunelované reality nabízet veřejnosti falešný mediální obraz, v jehož rámci lež vypadá skoro jako pravda, policista skoro jako ombudsman a současné ruské vedení může být považováno za řádné a odpovědné správce věcí veřejných.
