Na první pohled se liší bosýma nohama a kostkovanou sukní, na druhý třeba tím, že jí jenom živou, nevařenou stravu.
„Přišlo to postupně, nějak se to poskládalo. Chodit bos je pro člověka přirozené a zdravé. To jen moderní doba nás zamkla do bot, zdeformovala chodidla a napravuje je drahými ortopedickými vložkami a pomůckami,“ míní Zuzánek.
„Podívejte se zespoda na chodidlo, je tam otištěné lidské tělo. Palec je hlava, jeho zúžená část krk a pokračuje štítná žláza, břicho až po pohlavní orgány. Když chodíme bez bot, masírujeme a stimulujeme plosku a přes dráhy se impulzy přenášejí do celého těla a aktivují jednotlivé části, které máme třeba rozhozené. Je to taková reflexní masáž.“
Bosé nohy a takzvaná raw food jsou pro něj vyústěním delšího procesu. „V roce 2013 jsem přestal jíst maso, a pak zkoušel různé cesty sebepoznání – terapie tmou, meditace v ústraní, až jsem narazil na prodejnu Bosá noha v ulici 5. května v Liberci a tam mě naučili, že se dá chodit i jinak. Pak jsem si různě rozřezával boty a koukal se na prsty, co to s nimi dělá. Začal jsem vnímat, jak stojím, začal cvičit a nakonec boty zul úplně,“ popisuje Zuzánek.
Že by znovu obul klasické „tvrdé“ boty si už neumí představit. Úplně bos ale chodí jen v přírodě. Ve městě obouvá barefootky, v překladu bosé boty.
Tenisky v zimě jsou přechodem k bosé chůzi
„Nemají žádné zpevnění, ani podpatek, mají na tloušťku tři čtyři milimetry a nijak neomezují moje chodidlo, aby mohlo přirozeně fungovat. A mám jen úchyty na prsty. V zimě nosím tenisky, které jsou nižší a nezpevňují kotník, nebo pětiprsté boty,“ říká.
Ty jsou podle něj jakýmsi přechodem k zutým nohám. „Normálně chodíte přes patu, zvednete nohu, se shora na ni dopadnete a veškerý náraz vám jde do těla, do kyčlí a do zad a z toho pak mají lidé problémy s bedry a páteří,“ líčí. Za dobu „bosonožství“ hodně zpomalil a změnil chůzi.
„Odvaluji patu přes bok. Krouživý pohyb tlumí nárazy, a tak chodím mnohem tišeji, šetřím záda a koukám, kam šlapu,“ popisuje.
Nejdelší bosý výšlap podnikl do Krkonoš na Sněžku a další z Oldřichova v Hájích přes Černou Nisu až do Liberce. „Většinou jsem šel bos, jen sněhu jsem se vyhýbal. Ten ještě nedávám. Když je noha zhýčkaná z boty, občas to zabolí, ale pak si zvyknete. Fakt je, že přes ostré kamínky bych asi neběžel,“ poznamenává.
„Lidé si mě všímají, a jestli mě nebo nás, pokud nás jde víc, mají za blázny, nevím. Otevřeně mi to nikdo neřekl,“ konstatuje.
Zkušenosti sbírá na Bali
Vystudovaný slaboproudař se dává na dráhu koučinku a radí lidem, jak žít bez stresu a jedů.
„Zahájila to moje sestra. Přála si otěhotnět a měla devadesát kilo a v těle se opravdu necítila dobře. Poprosila mě, ať jí s tím pomůžu. Opřela se do toho pořádně, držela jedenadvacetidenní očistu na šťávách, zhubla deset kilo, ale hlavně otěhotněla, takže má, co si tolik přála,“ poznamenává.
I on si nedávno splnil jedno velké přání. Sbíral zkušenosti na Bali. Mohl tam vyzkoušet nový kilt po česku, speciální sukni pro muže, se kterou přišel další „bosochod“ - Východočech Tomáš Zahálka. Ten v něm běhá i maratony.
„V Indonésii nikomu sukně nevadila, protože tam chlapi chodí v sarongu, to je sešitý pruh látky, takže vlastně také sukně. Pravda, že jsem tam byl docela raritou, pletli si mě s Polákem nebo Švédem kvůli světlé pleti a blond vlasům a ta skotská sukně jim s tím nějak nešla dohromady,“ usmívá se.
V poslední době hodně trénuje a běhá. Chce totiž vyrazit na závody – v kiltu a samozřejmě bos.
