Bývaly doby, kdy se zprávy z každoročních Sudetoněmeckých dnů objevovaly na prvních stránkách všech deníků. Doby, kdy si žádný relevantní český sdělovací prostředek prostě nedovolil nevyslat do některého z bavorských měst, který se v hoštění Sudetoněmeckých dnů střídala, své zvláštní zpravodaje a televizní štáby.
Byly to doby, kdy sudetští Němci a jejich vrcholné sněmování vyvolávalo v Česku strach. Strach z možného návratu předválečných poměrů. Strach, že domy, pole, zahrady, které byly sudetským Němcům na základě Benešových dekretů zabavené, budou muset nakonec Češi, kteří je leckdy získali zadarmo, případně jen za hubičku, přece jen vrátit. Strach z toho, že se budou moci vrátit majitelé těchto domů, obyvatelé před válkou mnoha převážně, nebo někdy i zcela německých měst v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Ten strach už vyprchal, ne zcela, ale vyprchal. Sudetští Němci se už víc než deset let mohou do Česka vrátit. Mají právo tu žít stejně, jako toto právo mají všichni obyvatelé Evropské unie. Učinili tak na důchod - lidé, kteří byli z Česka v letech 1945-1947 vyhnáni, už v penzi jsou - pouze nemnozí. Tak nemnozí, že to nikdo dodnes ani nespočítal, protože si toho téměř nikdo ani nevšiml.
Dříve německé Karlovy Vary nebo Mariánské Lázně jsou dnes více ruské než německé a i Vietnamců žije dnes v Česku více než českých Němců. A to včetně těch, kteří odsud nikdy vyhnáni nebyli a pak, přestože by jim v Německu bylo přinejmenším finančně lépe, ani nikdy neodešli.
Češi ve vilách Němců
Pořád ještě zbyl ale strašák onoho majetku, který nebyl získán zcela v souladu s právem. Obezlička, kterou si Praha po roce 1945 vymyslela, totiž, že se jedná o náhradu za nikdy nevyplacené reparace nacistického Německa, má na první pohled logické vady. Pokud totiž Československo na jedné straně trvá na své právní kontinuitě, na neuznání Mnichovské dohody, pak majetek zabavený vlastním československým občanům prostě „německým majetkem“ nebyl.
Konec Němců v Čechách: temná kapitola, která dodnes budí vášně |
Nebyl ani majetkem „kolaborantů a zrádců“. Nepomůže ani konstrukce Protektorát a Mnichovem oddělená území, protože i tam zůstaly žít i po Mnichovu desítky a desítky tisíc Čechů a jim po roce 1945 nikdo žádný majetek nezabavoval, protože se postupovalo prostě podle etnického klíče.
Praha se však pro případ, že by se za své po roce 1945 nově získané občany postavilo Německo, pojistila šuplíkem s nevyplacenými německými reparacemi. Po dlouhých vyjednáváních, která nikdy nevedla k tomu, že by Německo toto podivné české „samoodškodnění se“ uznalo, to nakonec vyústilo v česko-německý majetkový pat. S ním jsme se v relativním česko-německém klidu dožili sedmdesátého výročí konce války i sedmdesátého výročí doby, kdy si třetina českého národa pomohla k domům, bytům a polím bývalých německých spoluobčanů.
O tom, že něco obdobného se z velké části stalo s majetkem nacisty vyvražděných českých Židů, je pak v Česku neradno se zmiňovat. Byť tam Česko k jakémusi odškodnění donuceno nakonec bylo.
Sedmdesát let po válce ale současně znamená, že v těchto domech a bytech, celých městech a vesnicích, už dnes žije druhá, třetí generace Čechů. Lidí, kteří by neměli pykat za způsob, jakým jejich rodiče a prarodiče k majetku, jenž oni podědili, přišli. Statisíce dalších si tyto majetky už za tržní ceny a v dobré víře koupily, protože jen málo Čechů si dnes uvědomí, že mezi předválečnou vilou v Liberci, nebo Chebu je nějaký rozdíl oproti předválečné vile v Kolíně, Praze, nebo Čáslavi. A nakonec i tam se vám může koneckonců stát, že před válkou ten byt či vila patřila zavražděným českým Židům, nebo vyhnaných českým Němcům.
Havel, Nečas, Posselt, Vokřál...
Sedmdesát let po válce je prostě nejvyšší čas s touto hrou na majetkové křivdy skončit. Sudetští Němci, respektive jejich vedení v čele s Berndem Posseltem, představitelem už v Německu narozené generace bývalých českých Němců, to pochopili a majetkových nároků se vzdali. Přes zpozdilost tohoto gesta, které možná mělo být uděláno před dvaceti roky a česko-sudetoněmecké vztahy by dnes vypadaly jinak a mnohem lépe, to je gesto velkorysé.
Je dobré si tady na tomto místě připomenout, že tomuto velkorysému gestu předcházel historický krok českého premiéra Petra Nečase. Jeho projev v mnichovském zemském sněmu v zimě 2013 byl Nečasovou hvězdnou hodinou a jeho řeč, v níž nazval sudetské Němce „krajany“, velkým českým gestem. Největším, které bylo od omluvy Václava Havla za vyhnání z ledna roku 1990 uděláno.
Na změnu stanov krajanského sdružení, kterým se letos v březnu Sudeněmecký landsmanšaft vzdal snah o návrat majetku (více zde), následovalo v Praze pár polohlasných pozitivních poznámek a rozpačité ticho. Ticho, které rozrazila před několika dny až omluva vedení města Brna za pochod smrti tamních Němců v roce 1945. Tak jako Posselt i brněnský primátor Petr Vokřál, se za svá gesta dočkal tvrdé kritiky a nesouhlasu.
Posselt od radikální části členů landsmanšaftu, Vokřál od jihomoravského hejtmana Michala Haška. Ostatně ani předtím Nečas, nebo kdysi Havel nezískali svými projevy žádné politické body. A Karel Schwarzenberg ještě před dvěma roky kvůli hájení této části Havlova odkazu prohrál prezidentské volby s protisudetsky se vymezujícím Milošem Zemanem.
V pátek začínající Sudetoněmecké dny by nejméně ti Češi, kterým jde o dějinné smíření, měli opět po letech velice pozorně sledovat. Je možné, že Bernd Posselt a další lidé, kteří se zasloužili o odvalení dalšího balvanu dějinného rozkolu mezi Čechy a českými Němci, budou vypískáni, nebo se setkají i s jinými projevy nevole větší či menší části sudetských Němců.
Pak je na místě se ptát, zda jsme my Češi to, co pro Posselt a další svým gestem smíření udělali, dostatečně ocenili. Zda jsme nepřešli vstřícné gesto mlčením, jako se to stalo Havlovi v roce 1990.
Sedmdesát let po válce na to opravdu už není čas ani důvod.
