Lidé čekali dlouhé minuty v dešti, jen aby mohli vhodit do volební urny hlas, který je ve své podstatě neplatný. Ačkoliv si byli vědomi toho, že výsledek nemá žádnou právní relevanci a jeho hodnota se podobá snad spíše průzkumu veřejného mínění, stejně k volbám dorazilo více než dva miliony Katalánců. Tak důležité pro ně bylo gesto samotné a vzkaz světu a vládě v Madridu: Nevzdáme se práva určit si vlastní budoucnost.
Jak se blížil 9. listopad, napětí ve Španělsku i v zahraničí postupně stoupalo. Co se stane? Otevřou se vůbec volební místnosti? Dojde k protestům, potyčkám s policisty či mezi voliči z obou táborů?
Jednoznačný výsledekPo sečtení 96,8 % hlasů je pro samostatnost Katalánska 80 procent hlasujících. K urnám však dorazilo jen 2,2 milionu voličů z 5,4 milionu oprávněných. Průběžný výsledek podle místopředsedkyně regionální vlády Joany Ortegové ukazuje, že 1 649 239 Katalánců odpovědělo kladně na obě položené otázky v referendu „Chcete, aby se Katalánsko stalo státem?“ a „Chcete, aby tento stát byl nezávislý?“. Šéf katalánské vlády Artur Mas po uzavření volebních místností prohlásil, že referendum bylo úspěšné a předvedlo, že Katalánsko si chce vládnout samo. Naopak španělský ministr spravedlnosti Rafael Catalá odsoudil hlasování jako neplatnou, sterilní a neužitečnou politickou propagandu. |
Horkokrevní Katalánci však v neděli
překvapili. Před volebními místnostmi se začali shromažďovat již brzy z rána, i více než hodinu před otevřením volebních místností. Poklidně čekali v dlouhých frontách v dešti; jak zastánci oddělení se, tak i ti, kteří přišli volit „no“.
A právě proto, že první tábor jasně převažoval, bez přehánění se dá říct, že voliči vítali každého z odpůrců samostatného Katalánska. Docházelo tak k jen těžko uvěřitelným situacím, že Katalánci hlasitě oslavovali každý hlas pro jednotné Španělsko.
„Lidé hlasitě aplaudovali pokaždé, když se otevřela obálka s no,“ popisuje sčítání hlasů Radek Pavelec, Čech, který žije v Katalánsku už patnáct let. „Bylo jasné, že volit přijdou převážně příznivci nezávislosti, takže čím víc hlasů od ‚unionistů‘, tím věrohodnější referendum-nereferendum je,“ vysvětluje, proč si menšina v neděli zasloužila takovou pozornost.
Přitom ve skutečnosti je Katalánsko rozděleno téměř půl na půl. Ukazuje to i studie Centra pro výzkum veřejného mínění z letošního října. Podle výsledků chce nezávislý stát 45,3 % dotazovaných, 47,4 % chce jinou formu autonomie v rámci zachování jednotného Španělska a 7,4 % neví nebo neodpovědělo (na studii v katalánštině se podívejte zde).
Přívrženci jednotného Španělska jsou však téměř neviditelní. Barcelona je v tomhle typickým příkladem spirály mlčení. Zastánci samostatnosti na sebe strhávají veškerou pozornost a zbytek raději mlčí. „V neděli jsem byla s dětmi doma. Proč bych měla jít volit, když je referendum podle vlády nelegální? Volila bych pro jednotné Španělsko, ale nemám žádný důvod tam jít,“ vysvětluje čtyřicetiletá učitelka Sandra. Miliony Katalánců se v neděli zachovaly stejně.
Ekonomické důvody, nebo nostalgie?
To příznivci samostatnosti se od nezávazných voleb odradit jen tak nenechají. „Hned jak mi začne polední pauza, vydám se volit,“ přitakával mladý číšník z kavárny v centru Barcelony na otázku, jestli si i on v neděli najde čas na referendum. Byl rozhodnut volit SíSí, tedy dvakrát ano na volebním lístku, což znamená hlas pro nezávislost Katalánska. „Španělsko zhoršuje naši ekonomickou situaci. Bez nich by nám bylo líp,“ zdůvodňoval s přesvědčením v hlase.
Přeříkával tak mantru, kterou je možné slyšet téměř od každého ze zastánců referenda. Musíme odvádět vysoké daně do centrálního rozpočtu, doplácíme na chudé regiony na jihu, nechceme se více zadlužovat kvůli zbytku Španělska.
Opakují to tak často, až to trochu zní jako básnička, kterou pochytili od katalánských politiků. Když se s lidmi bavíte dál, uvědomíte si, že mnohem důležitější význam pro ně má nostalgie a národní cítění. „Nejsem Španěl, jsem Katalánec,“ vypadne z nich po chvíli.
Starší žena se žluto-červeným (tedy katalánským) šátkem kolem krku se při těch slovech samovolně pokládá ruku na srdce. „Mám jedinou dceru a nedávno se jí narodilo miminko. Právě také míří k volbám. Chtěly bychom, aby moje vnouče mohlo vyrůstat v samostatném Katalánsku,“ říká s dojetím v hlase.
Pokud Katalánci měli v posledním roce ještě nějaký respekt k centrální vládě, ztratil ho Madrid definitivně po zakázání referenda (jak Barcelona zuřila, čtěte zde). I ti, kteří chtěli hlasovat pro jednotné Španělsko, teď opakují, že jednání vlády je útokem na samou podstatu demokracie. Ústavní soud a vláda Mariana Rajoye u nich ztratila poslední zbytky vážnosti.
„Nemám je ráda, nemají žádný respekt k našemu národu,“ dodává žena s šátkem, když se ji ptám na centrální vládu.
Strach z Katalánců
Nutno uznat, že nelibost je často vzájemná. „S nadsázkou lze říct, že ve Španělsku existuje jistá katalánofobie. Katalánec by se nikdy nemohl stát předsedou vlády Španělska. Lidé by ho prostě nepřijali,“ snaží se napětí v zemi přiblížit politický analytik Marc Bruix Bonet.
I on se v neděli vydal k volbám a hlasoval pro nezávislost. „Katalánsko má velké problémy a pokud už konečně ustanou tyhle spory a lidé se přestanou soustředit na to, jestli se cítí víc jako Katalánci nebo jako Španělé, začnou je snad konečně řešit,“ vysvětluje pragmaticky svoji volbu. A dodává ještě jeden postřeh. „Aspoň se teď aktivně zajímají o politiku. Tahle situace je sice nepříjemná, ale vede lidi k občanské aktivitě, což je dobrá zpráva.“
