"Pořád se sám sebe ptám, proč jsem tehdy nezemřel," říká Wu-er Kchaj-si, který byl ve svých jednadvaceti letech jedním ze studentských vůdců protestů. I nyní, o čtvrtstoletí později, je pro něj stále obtížné o svých vzpomínkách mluvit.
Protesty v centru Pekingu probíhaly celé týdny poklidně. Nadšení mladí lidé tehdy na náměstí Nebeského klidu stanovali, dělali táboráky, zpívali a tančili. Studenti umění vytvořili napodobeninu americké Sochy Svobody a otočili ji čelem k portrétu Mao Ce-tunga. Když vláda s demonstranty odmítla diskutovat, ovázali si studenti bílé šátky kolem hlav a zahájili hladovku. Nenásilné demonstrace však v noci ze 3. na 4. června 1989 smetl brutální armádní zásah.
MasakrPřed 25 lety, v noci ze 3. na 4. června 1989 čínská armáda zlikvidovala sedm týdnů trvající studentské demonstrace na pekingském náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men). Přímým podnětem protestů byla smrt bývalého generálního tajemníka ÚV KS Číny Chu Jao-panga považovaného za stoupence liberalizace. Protestující žádali demokratické reformy a boj proti korupci. Vláda zpočátku manifestace tolerovala, v červnu však povolala armádu. Čínské úřady v noci na 4. června vyhlásily výjimečný stav. Do ulic i přes varování vyšly desetitisíce lidí, kteří se v centru Pekingu snažili zabránit postupu vojáků k náměstí. Vojáci v tancích a obrněných vozdilech proti nim zasáhli. Údaje o počtu obětí se rozcházejí. Podle oficiálních údajů přišlo při krvavých událostech v celé Číně o život 931 lidí a více než 20 000 jich bylo zraněno. Amnesty International však udává nejméně 1 300 mrtvých, neoficiálně se mluví až o 7 000 obětech. |
Stovky, možná i tisíce, dalších studentů tehdy přišly o život. Umírali, když do nich vojáci pálili z automatických zbraní a najížděli do davů tanky. Bylo jasné, že komunistický režim žádné reformy nepřipustí a "čínské jaro" se rozhodl utopit v krvi. "Byl jsem jako kapitán potápějící se lodi," popisuje v rozhovoru pro agenturu AP Kchaj-si své tehdejší pocity.
Vzápětí po masakru kvůli hrozbě uvěznění z Číny uprchl, jelikož byl jedním z nejhledanějších organizátorů demonstrací. Nejprve žil ve Spojených státech, později přesídlil na Tchaj-wan.
Nyní šestačtyřicetiletý Kchaj-si žije se svou manželkou a dvěma dospívajícími syny v Tchaj-peji, kde pracuje jako investiční bankéř. "Stále se považuji za demokratického aktivistu a disidenta. Jenže tím bohužel rodinu neuživím, proto jsem musel najít jiný způsob," říká Kchaj-si.
Největší zoufalství prý cítil před pěti lety při dvacátém výročí masakru. Čína tehdy sklízela obdiv za pořádání olympijských her, připravovala se na mezinárodní výstavu EXPO v Šanghaji a mnozí ji vyzdvihovali jako ekonomický motor, který zachrání svět topící se v ekonomické krizi. "Připadalo mi, jako by svět zradil myšlenku demokracie a ustoupil Číně," stýská si někdejší studentský vůdce.
Během uplynulých pěti let se čtyřikrát pokusil o návrat do Číny. Chtěl navštívit své nemocné rodiče a požádat je o odpuštění za trápení, které jim způsobil. Ovšem čínské úřady mu pokaždé vstup do země odepřely a jeho rodiče zase nedostali povolení vycestovat.
"To, že nemohu navštívit své rodiče a nemohu se vrátit do své země, na které mi tak moc záleží, je kruté a nespravedlivé. Rodiče ze mě však chtěli vychovat člověka, který dělá správné věci. A já vím, že to, co jsem udělal v roce 1989, správná věc byla," domnívá se Kchaj-si.
Nechtějí přiznat, že proti studentům nasadili tanky a děla
Zatímco Kchaj-si měl relativní štěstí alespoň v tom, že včas uprchl za hranice, jiní strávili desetiletí za mřížemi nebo v domácím vězení. Reformně smýšlející generální tajemník Čao C'-jang, který v roce 1989 se studentskými protesty sympatizoval, byl obviněn z rozvracení strany a posledních šestnáct let svého života strávil v domácím vězení.
Slavná fotografieZastavil tanky a ovlivnil celé století. Kdo je tajemný hrdina?  |
Jeho pobočník Pao Tchung strávil sedm let ve vězení a od svého propuštění v roce 1996 je v domácím vězení ve svém bytě v západním Pekingu. Policie sleduje každý jeho pohyb a přísně kontroluje všechny jeho návštěvy.
Ze současné situace v Číně cítí zklamání. "Je to, jako kdyby se tu zastavil čas. Tehdy se studentů báli, a tak proti nim nasadili tanky a děla. Dnes přitom nemají odvahu říci to nahlas a přiznat celému světu, co se tehdy doopravdy stalo," domnívá se Tchung.
Na fotku svého mrtvého syna se nikdy nepodívala
Mezi stovkami obětí krveprolití byl i devatenáctiletý student Čang Sien-ling, který se ze zvědavosti se připojil ke skupině demonstrantů, která mířila na náměstí Nebeského klidu.
Jeho matka jej po osudné noci mnoho dní marně hledala, aby se nakonec dozvěděla, že jejího syna zastřelili - kulka ho zasáhla přímo do hlavy. Studenti medicíny se mu prý snažili pomoci, ale nepodařilo se jim ho včas dopravit do nemocnice. Čang zemřel nedaleko Velké síně lidu, sídla čínského parlamentu.
Jeho matka si stále schovává všechny synovy dopisy a fotografie spolu s úmrtním listem a snímkem jeho těla, na které se však nikdy nepodívala.
Přeživší demonstranti a rodiny obětí chtějí upozornit na to, že ačkoli se Čína za posledních pětadvacet let v mnoha ohledech změnila, některé věci zůstávají stejné. Režim stále omezuje svobodu projevu a disidenti, kteří se snaží protestovat, končí ve vězení.
Přestože se brutální vojenský zásah proti poklidným studentským protestům stal pro celý svět jedním z klíčových momentů čínské historie, Peking stále jakékoli vzpomínky na masakr potlačuje. V učebnicích dějepisu o něm není ani zmínka a veškeré fotografie a informace o krveprolití, které se objeví na internetu, po zásahu cenzorů rychle mizí .
Podle mezinárodní organizace Amnesty International bylo letos před 4. červnem zadrženo 48 disidentů, z nichž někteří skončili v domácím vězení, jiní zmizeli neznámo kam. "V minulosti byli tito aktivisté pouze varováni, ale oficiální zatýkání ukazuje, že politické ovzduší zhoustlo," poznamenal podle agentury AP čínský právník Čang Süe-čung.
