Rebecca Khatunová byla pod sutinami uvězněná dva dny. Se svou rodinou už se nesetkala, pět jejích členů v troskách textilky zahynulo. "V den nehody za mnou matka přišla a řekla: 'Rebeko, ještě jsi nesnídala. Najezme se, než začneme s prací.' Pak odešla pro jídlo. A to bylo naposledy, co jsem ji viděla. Budova za několik minut spadla."
Rebecca ten den přišla o nohu, z té druhé jí zbyl jen pahýl. "Jeden trám mi spadl na nohy a uvěznil mě. Byla tam naprostá tma a žádný vzduch. Volala jsem na matku, ale slyšela jsem jen své kolegy. Kolem mě leželo několik mrtvých," popsala Rebecca rok staré události BBC.
Rebeku teď všude musí nosit manžel, její protézy jsou totiž příliš těžké. "Celý den musím trčet v téhle chatrči, nikam nemůžu. Co kdyby se něco stalo, třeba požár? Co když tu zrovna nikdo nebude? Jak teď mám žít?"
Většina přeživších rok po neštěstí živoří
Ti, co z kolapsu budovy vyvázli se zraněním, se měli dočkat finanční kompenzace. Stejně jako rodiny více než 1 100 lidí, kteří v továrně zahynuli. Aktivisté i politici před rokem vyzývali výrobce oblečení ke změně pracovních podmínek dělníků v jejich továrnách.
Rok po neštěstí ale moc důvodů k optimismu není, píše Washington Post. Fondy, ze kterých mají být kompenzace vypláceny, se plní jen pomalu. Část lidí zatím odškodnění nedostala a podle průzkumu nevládní organizace Action Aid Bangladesh se 66 % přeživších potýká s finančními problémy.
Fashion RevolutionDen, kdy se nosí oblečení naruby Při výročí neštěstí v bangladéšké továrně Rana Plaza chce kampaň Fashion Revolution upozornit na podmínky, v jakých žijí a pracují ti, kdo šijí oblečení pro velké módní řetězce. Organizátoři akce lidi vyzývají, aby si 24. dubna vzali oblečení naruby, vyfotili se v něm a snímek na sociálních sítí poslali firmě, která jej vyrobila. Je to symbolická otázka výrobcům, kdo jejich oblečení šije. "V Čechách ani na Slovensku není velké povědomí o tom, jak módní průmysl zachází s lidmi, kteří módu vyrábějí, a s přírodou, ze které jsou čerpány zdroje na produkci a která trpí s každým kusem vyhozeného oblečení," říká česká koordinátorka projektu Kamila Boudová. "Účelem této globální kampaně není jen informovat veřejnost, ale aktivně ji díky sociálním sítím zapojit do dialogu se značkami a pozvednout tak poptávku po eticky ušitém oblečení." |
Tři čtvrtiny těch, kdo kolaps továrny přežili, nejsou schopní pracovat. Příčinou jsou zranění, ale i utrpěné trauma."Nikdy se nevrátím do oděvního průmyslu. Zvuk šicího stroje mě děsí. Jsem nervózní z hlasitého hluku. Někde vzadu v mysli mám pořád strach: co když to zase spadne? V noci kvůli téhle myšlence nemůžu spát," řekl BBC Srabon Ahmed Jahangir.
Aspoň malou útěchu
Selim Reza patří k těm, kdo se do práce vrátili. Žehlí oblečení v další textilní továrně. V den, kdy se budova zřítila, se bál stejně jako mnozí další jít do práce, nakonec ale musel. "Vyhrožovali nám všem. Některé bili a řekli nám, že se není čeho bát. Nic se nestane, je to jen obyčejná prasklina".
V troskách továrny byl uvězněný osm hodin. Na devět měsíců pak odešel do své rodné vesnice, pak se ale musel vrátit do práce. "Nechtěl jsem se vrátit, ale kdo bude živit moji rodinu? Snažil jsem se naučit řídit, abych mohl pracovat jako profesionální řidič, ale nedostal jsem žádnou práci. Takže jsem se nakonec musel vrátit. Když můžou pracovat ostatní, zvládnu to taky, říkal jsem si. Ale pořád se moc bojím."
Ve čtvrtek se u trosek zřícené textilky na předměstí Dháky sešly tisíce lidí, aby si připomněly první výročí tragédie. Podle agentury AFP se část davu dožadovala většího odškodnění od obchodních řetězců, které na Západě prodávají textil vyrobený v Bangladéši.
"Chceme odškodnění! Smrt viníkům!" volali demonstranti. Příbuzní 140 dělníků, kteří jsou stále pohřešovaní, požadovali státní pomoc pro dohledání jejich ostatků. "Chci tělo své dcery. Tak budu mít alespoň malou útěchu," naříkala s pláčem jedna žena držící fotografii své dcery, která pracovala v jedné z textilních dílen v osmipodlažní budově.
24. dubna 2013 |
