Má pravdu Bradáčová, nebo úřad? Co je víc? Právo občana být informován o tom, jak stát nakládá s jeho penězi? Nebo právo občana na soukromí?
Jsou lidé, kteří nepotřebují soukromí. Takový Diogenes se povaloval nahý v sudu a všechny potřeby konal na veřejnosti. Nizozemští protestanti zrušili v oknech záclony, aby sousedé viděli, jak ctnostně žijí. Většina lidí ovšem přísahá na to, že mají právo na to, aby do jejich záležitostí nikdo nestrkal nos.
Jenže v době internetu je právo na soukromí čím dál tím větší pokrytectví. Pokleslí "umělci" ze Ztohoven nemají problém s tím, aby odpálili bombu na televizní obrazovce nebo ukradli čísla mobilních telefonů politiků. Rodná čísla jsou uložena na síti a jsou dostupná každému šikovnému středoškolákovi. A to nemluvím o sociálních sítích, které pojem soukromí ruší.
Buď je potřeba zavést dohled nad internetem, nebo se smířit s tím, že soukromí je iluze, která do 21. století nepatří stejně jako draní peří.
Ze stejně faktického pohledu ale není pro občany důležité, aby znali platy úředníků na státním zastupitelství. Skutečné čachry se státními penězi se dějí jinde. Ty unikají v přehnaných odměnách pro náměstky či vedoucí kabinetů. Ještě více ve smluvních odměnách pro různé poradce a poradenské firmy za pochybné, nebo dokonce nulové služby. A ještě víc v předražených odběrech od soukromých firem.
Je tedy náš spor zbytečný a nerozhodnutelný? Nikoliv. Jediný způsob, jak zabránit plýtvání státními penězi, když už jsme si uzákonili tak obrovské přerozdělování prostředků, které lidé vydělají, je transparentnost. Každý posun úřadů od Kafkova Zámku k moderní státní správě je cenný. Lenka Bradáčová tedy udělala dobře. Je příznačné, že za to u nás dostává pokutu.
