Pád Kimovy vlády by totiž znamenal mnohé: konec jediné komunistické dědičné dynastie (Kim Čong-un je po svém dědovi Kim Ir-senovi a otci Kim Čong-ilovi teprve třetím vládcem KLDR od roku 1946), sociální a kulturní šok pro zbídačené Severokorejce a v neposlední řadě ztrátu kontroly nad arzenálem země. Mimochodem i jaderným.
Pentagon zkusil během zimy simulovat tento scénář ve válečné hře s názvem Unified Quest. A moc hladce to neprobíhalo. Portál DefenseNews.com, který o hře informoval, označil výsledek za "tvrdou lekci".
Je spravedlivé říci, že cvičení nebylo zaměřené výslovně proti KLDR. Zadání však nenechávalo moc prostoru pro pochyby: zhroutila se vláda státu North Brownland, jehož armáda disponovala jadernými zbraněmi. Uzavřené zemi vládl xenofobní zločinecký rodinný režim a na jih od země se nacházel stát, v němž byli přítomní američtí vojáci (v Jižní Koreji jich nyní je kolem 28 tisíc).
Novinky z Korejského poloostrova
|
Vláda North Brownlandu se tedy hroutí a Američané se rozhodují pro obsazení země, nebo přinejmenším skladů jaderných zbraní. Co se děje dál?
Krátce po překročení hranic se objevil první problém. Řada jaderných zařízení se nachází v hustě obydlených oblastech. Američané se v daných místech snaží zároveň poskytovat humanitární pomoc a manévrovat vojsky. Nejde to snadno.
Vojáci se proto rozhodují shazovat humanitární pomoc nikoliv přímo k obydleným oblastem, ale kousek od nich, aby hladové civilisty vylákali ven a měli tak více prostoru pro vojenské akce. Humanitární pomoc se dostává na úroveň vojenského manévru.
Ukazuje se také, že špionáž vedená technickými prostředky nedokáže zcela nahradit operativce v terénu, kteří by dodávali zpravodajské informace léta před vypuknutím krize.
Jednotky shozené z letadel daleko před hlavními silami se často ocitaly v obklíčení a musely být staženy, popsal DefenseNews.com bez upřesnění, zda za oním obklíčením stály samostatně bojující jednotky armády North Brownlandu, nebo zda intervenční síly čelily organizovanému odporu.
Nakonec trvalo dlouhých 56 dní, než se dvě americké divize dokázaly rozmístit na území zhrouceného státu. Pro zajištění jaderného arzenálu bylo zapotřebí celkem devadesát tisíc vojáků. "Naše síly nedokázaly dosáhnout potřebné operační pružnosti, z velké části kvůli strnulosti modelů nasazení a rozvinutí sil," uvedl jeden z účastníků her. Vázl hlavně přísun zpravodajských informací a nasazení sil chemické či radiační ochrany.
Další důstojníci poznamenali, že si Američané v uplynulé dekádě zvykli mít vždy po ruce "nějaký Kuvajt", tedy nástupní prostor, zatímco zakrněly jejich schopnosti vynutit si přístup na nepřátelské území ze vzduchu a z moře. A že Američané zapomněli, jak nakládat vlaky plné vybavení či jak operovat v drsném prostředí bez komunikačních sítí, na jejichž fungování jsou zvyklí z Afghánistánu či Iráku.
Jaká poučení si tedy Američané z obsazení KLDR nanečisto odnesli? Zdá se, že ta, jejichž absenci přiznávají, když se ohlížejí za válkami v Iráku a Afghánistánu: zanedbání znalostí o kultuře dané společnosti, nedostatek politické prozíravosti a zpravodajských informací. Mnozí generálové se nejspíš po přečtení tajných závěrů z válečných her se severokorejskou tematikou začnou modlit, aby se takový scénář ještě dlouho nepřetavil ve skutečnost.
Válečný scénář: závod s časem a boj o Soul
Severní Korea má ve zbrani na 1,1 milionu vojáků, tedy téměř dvakrát tolik, co její jižní soused (640 tisíc a 28 tisíc Američanů). Většina vybavení severokorejských sil je zastaralá, armáda čelí nedostatku paliva i potravin.
V případném velkém konfliktu s Jihem by ale KLDR měla dvě silné karty: podle všeho dobře motivované, vycvičené a početné speciální jednotky (kolem 60 tisíc mužů) a třináct tisíc děl, z velké části rozmístěných u hranice s Jihem, chráněných před vzdušným útokem a zacílených na Soul, napsala CNN (podrobnosti zde).
Děla ani speciální jednotky samy válku vyhrát neumí. Stanice však upozorňuje na scénář, v němž by severokorejské speciální síly mohly zpomalit spojenecké protiakce, zatímco průlom masivní silou oblasti Soulu sevře hlavní město do kleští a umožní Severní Koreji vyjednávat z pozice síly, byť by třeba nebyla schopna pokračovat v dalším postupu do hloubi jihokorejského území. Psychologickou zbraní zůstává i hrozba nasazení severokorejského antraxu v soulské aglomeraci.
V dlouhodobé válce by KLDR podle analytiků neměla šanci zejména kvůli už tak chatrné logistice, vzdušné a námořní převaze protivníků a jejich větší mobilitě. Otázkou je, jak rychle by spojenci dokázali dělostřeleckou hrozbu na sever od Soulu eliminovat a jaké ztráty na životech civilistů by odvrátit nestihli.
