Už několik dní se ženeme k jihu po panamerické dálnici. Tedy ženeme. Záleží na úhlu pohledu. Na naše měřítka rozhodně! Průměrná rychlost se vyšplhala na 50 km/h, což je na dva trabanty, malucha a jawu z roku 1957 slušné. Náš cíl je konec panamerické dálnice a začátek Carretery Austral, prý nejhezčí cesty na jihu Ameriky.
Ale ta je ještě daleko. Pořád před sebou máme skoro dva tisíce kilometrů a cestou Valparaiso, malé San Francisco, město pro všechny, kdo mají rádi bohémský život. Valparaiso je přístavem Santiaga, hlavního města Chile. Na přelomu minulého a předminulého století se tu zrodil světový unikát, svět lanovek, podobných té pražské na Petřín. Nýtované industriální zázraky počátku století techniky. Do strmých svahů Valparaisa se jich stále šplhá šestnáct. Kdysi jich tu bylo v provozu 28!
Ještě před dvaceti lety tady bylo čtrnáct funkčních lanovek, od té doby zchátraly další dvě.
Technicky je to paráda. Burácející rezavějící maringotky jen o metr míjejí okno do kuchyně...
Valparaiso, nová lanovková planeta
Bohužel, dnes je většina z nich opuštěná. Reznou mezi a nad střechami maličkých barevných plechem pobitých domků tísnících se na svazích. Lanovky jsou všude, jezdily nad zahradami, drkotaly lidem přede dveřmi i za okny.
Dnes je Valparaiso městem chátrajících lanovek a umělců. Málokde uvidíte tolik povedených graffiti na jednom místě. Nějak k tomuhle městu patří. Neničí ho, možná proto, že jejich autoři mají talent a cit... a rozum. Valparaiso se z města luxusu změnilo v město zašlé slávy, ale krásně zašlé slávy.
Konec světa
Snad mu to vydrží... je večer 21. prosince 2012. Konec světa. Hledáme vhodné místo, kde si na něj počkat. Opuštěné nábřeží s cedulí "Tsunami hazard zone" nám pro ten účel přijde vhodné. Kdo kdy viděl konec světa bez zemětřesení a tsunami. Zatloukli jsme pořádně kolíky stanů, aby vydržely nápor vody a čekáme... a čekáme. Evropa hlásí, že nic, za čtyři hodiny hlásíme do Evropy, že také nic. Konec světa se nekoná. Bohudík, byla by škoda takového města.
Klenot pacifiku. Kdysi dávno bylo Valparaiso vyhlášeným přístavem na cestách mezi Atlantským a Tichým oceánem, v roce 1914 se ale otevřel Panamský průplav a důležitost Valparaisa začala postupně klesat.
Posedlost životem
Mužem, který ho asi vystihuje nejvíc, je Pablo Neruda. Původním jménem Ricardo Eliezer Neftalí Reyes y Basalto, chilský básník, politik a diplomat, který si půjčil druhou část svého pseudonymu od našeho Jana Nerudy a první od Paula Verlaina.
Básníkův otec totiž nelibě nesl mírně lechtivou podstatu jeho mladické poezie.
Nad Valparaisem se tyčí jeho dům. Jestli si chcete zvednout náladu, zajděte tam. Čiší z něj posedlost životem a láska jeho majitele k němu. S některými Nerudovými názory člověk nemusí souhlasit, ale když vidí jeho dům, docela rád by s ním zašel na víno nebo se nechal pozvat na oběd k němu domů. Prý to dělal velmi rád. Byla by to rozhodně zajímavá společnost.
Jedna z funkčních lanovek. Ve městě najdete i další specialitu veřejné dopravy, trolejbusy.
Vánoční loupež
Valparaiso přitahuje podivné existence... v pozitivním i negativním duchu. S trabanty jsme projeli Asii i Afriku a nikdy nám nic neukradli. Chile je jedním z nejmodernějších a nejevropštějších států, v jakém jsme kdy byli a právě tady nám vytloukli okénko. Vlastně nic neukradli, nic zásadního, jen oblečení. Jenže shánějte okno na trabanta kdesi na pobřeží Pacifiku 22. prosince večer.
Nevíme, jak bychom tohle v tuhle hodinu zvládli v Praze, ale Valparaiso nás má rádo. Pomalu zapadalo slunce, všude klid a... zavřeno.
Náhodou jsme šli kolem zavřené dílny, kde řežou plexisklo, náhodou tam pořád někdo byl. Stačilo zabušit na dveře. Náhodou nám už dvakrát během cesty vypadlo okno ze dveří. Hrozná otrava. Náhodou to druhé, než nám vytloukli. Díky tomu šlo snadno ven a použili jsme ho jako šablonu pro nové. Náhodou jel kolem "autosklenář" s tmelem na lepení autoskel, zastavil a pomohl nám. Sám od sebe.
Celé to netrvalo ani hodinu. Kdyby se to vážně nestalo, vypadalo by to jako nasládlý vánoční příběh. Tohle byly naše velmi veselé Vánoce.
Pod sopku
Vyrazili jsme dál k jihu. Pár set kilometrů odsud se právě probouzela sopka Copahue. Kde jinde strávit Štědrý den než pod ní? Takového františka jen tak někdo nemá.
Prší, co prší, leje! Padají kroupy a občas není vidět na krok. Stěrače nestíhají. Je 24. prosince večer. Vypadá to na divoký Štědrý den. Dostali jsme se třicet kilometrů od sopky, i kdybychom však stáli pod ní, neuvidíme ji. Hned nad hlavou nám visí temná deska mraků. A leje...
Před námi couvá z kopce autobus. Z hodně prudkého kopce. Řidič gestikuluje, ať ho nepředjíždíme. Zastaví, zamyslí se a vyrazí nahoru. Čekáme, po chvíli couvá zpátky a všichni vystupují, vyrazí nahoru, zase zpátky, vykládají náklad. Gestikulujeme, že teď my. Autobus čeká.
V prudkém svahu musíme nakonec zastavit, cestu zablokoval autobus. Řidič trvá na tom, abychom ho nepředjížděli a usilovně se rve s terénem.
Divoké Vánoce
Maluch to zvládá hned, zadní náhon a maličká hmotnost dělají své. Vyráží Egu, služebně starší trabant, první pokus nevyšel, druhý málem.
Autobusák nám fandí. Kamení lítá, nápravy trpí, pneumatiky smrdí a mokrý štěrk klouže, ale jsme nahoře.
Autobus se odmítá pohnout z místa a tak musí náklad ze střechy hezky rychle dolů.
Přežili jsme konec světa a dočkali se štědrovečerní večeře v klidu, teplu a pod střechou. Všem vám přejeme hodně zdraví a štěstí.
Teď zase autobus, první pokus, druhý pokus. Nic... Jede Babu, druhý trabant, čtyři pokusy a jsme tam. Pod další zatáčkou v ještě prudším svahu. To není dobré. Zdola se sune autobus. Uspěl. Další zatáčka je ovšem i nad jeho síly. Zase vykládají, bedny od červeného kříže, vesnička dole je z velké části evakuovaná.
Rveme se do kopce. Nahoru trabant, dolů proudy vody. Jsme promáčení, kroupy štípají do rukou. Vzdáváme to. Štědrý večer pod sopkou nebude. Ani nám to nevadí, je vážně hnusně.
Vypadáme asi hodně zbědovaně. Když nás vidí lidé ze vsi, nechají nás spát ve škole. Jíme teplé párky s kečupem, pijeme studené chilské víno a neprší na nás. Krásný Štědrý večer!
