V sobotu zemřel ve věku 96 let v domově důchodců v Praze bývalý komunistický prokurátor a soudce Karel Vaš. Podle historiků se podílel na justičních vraždách, mimo jiné generála Heliodora Píky, ale kvůli promlčení nebyl potrestán.
Je to vlastně výjimka potvrzující pravidlo. Říká se, že české moderní dějiny nemají šťastných příběhů! Ale není to tak úplně pravda. Příběh komunistického prokurátora, soudce, politického fanatika, vraha, vlastizrádce a všestranného zločince Karla Vaše bezpochyby tím šťastným příběhem je. A to mimořádně šťastným.
Vždyť kdo by si pomyslel, že člověk, který se spojí s agenty cizí mocnosti, sovětskými poradci, aby dostal na šibenici národního hrdinu, generála Heliodora Píku, může v demokratickém a právním státě uniknout potrestání?
A takových šťastných chvil zažil Vaš spoustu. Jeho obětí nebyl jen generál Píka, k jeho obětem patřili vojáci, které mučil v pověstném domečku na Hradčanech. Pod jeho krvavýma rukama trpěl například i letec Josef Bryks. A mnoho dalších. Po válce nechal bez soudu zastřelit Belgičana De Backera a mnohé jiné, o nichž se nejspíš už nikdy nic nedozvíme. Po tom, co prováděl ještě za války, snad ani nemá smysl pátrat.
Ale šťastné chvíle z dobře vykonané práce zažíval Vaš především po komunistickém převratu v únoru 1948. Patřil k těm, kteří připravovali krvavé procesy. Mučil a falšoval dokumenty, tedy vyráběl důkazy.
Kněží ho uchránili před lynčem
A když se komunisté začali soudit mezi sebou a posílat vzájemně na šibenici či do žaláře, měl zase štěstí; patřil k těm, kteří oprátce unikli. Skončil jen ve vězení. Ani tam to však pro něj nebylo tak špatné, jak se zpočátku zdálo. Političtí vězni, když zjistili, koho mají mezi sebou, chtěli prý vzít spravedlnost do vlastních rukou, ale ti rozvážnější z nich (byli prý mezi nimi i duchovní) jej uchránili. Nejspíš však jen měli falešnou představu o tom, jak bude ta oficiální česká spravedlnost jednou fungovat.
Šťastná hvězda, která Vaše provázela, svítila nepřetržitě.
Když se v 60. letech (to už byl Vaš dávno na svobodě) znovu otevřel případ generála Heliodora Píky a veřejnost se dozvídala pravdu o pozadí celého procesu, začalo se logicky mluvit o Vašově vině. Sovětské tanky a následná normalizace přišly opravdu v pravou chvíli. Vaš byl jedním z mnoha, kdo jim mohl děkovat za to, že hromady usvědčujících spisů byly odvezeny zase do archivů a uloženy do těch nejvzdálenějších polic.
Mlčení, to byl nejsilněji znějící hlas té doby. Minulost najednou nebyla žádná, o budoucnosti nemluvě.
Přečkal i listopad 1989
Jméno krvavého prokurátora se už tou dobou dostalo do literatury: o Karlu Vašovi a jeho "gangu vraždících příšer" se zmiňoval spisovatel Václav Černý ve svých proslulých pamětech. Byla to však jen obyčejná slova.
Rozvahu si Karel Vaš zachoval i v těch nejkritičtějších chvílích pádu komunismu: zatímco jeho komplic s podobně krvavýma rukama Pich-Tůma spáchal ukvapeně sebevraždu, on se rozhodl vyčkat.
Bylo to zase správné rozhodnutí. "Šťastný rudý prokurátor a mnohonásobný vrah", tak by mohla vypadat profese na jeho vizitce. Kdyby ji podával všem kolem sebe a hlasitě se smál, nic by se nestalo. V takové zemi žijeme.
Jen jedna soudní instance jej odsoudila: odvahu našel soudce pražského městského soudu Luboš Vlasák. Pamatuji si sám na to jednání - starý pán s hůlečkou blýskal svýma zlýma očima kolem sebe. Do vězení nakonec stejně nešel. Výše postavení soudci rozhodli jinak.
Stojí za to, aby zůstala nezapomenuta jména těch, kteří mu pomohli uniknout trestu - soudce Rudolf Tomašovič z pražského vrchního soudu býval také komunistickým vojenským prokurátorem. Po boku Tomašoviče seděli Lubomír Klimáček a Vladimír Vočka. A nakonec to stvrdil soudce Zdeněk Sovák z Nejvyššího soudu.
Až se budou psát dějiny velmi zmatených 90. let a téměř stejně zmatených prvních let tohoto tisíciletí, nebudou snad ta jména v historických příručkách chybět.
Kompenzace za práci pro KGB
Mezi další šťastné momenty Vašova života patří i to, že dostal odškodnění za účast v odboji (působil u vojska v Sovětském svazu), přičemž nikomu nevadilo, že jeho odboj spočíval v práci pro sovětskou tajnou službu a posílání nevinných lidí do lágrů.
Ale tento zuřivý ateista a neznaboh musel mít nejen svou šťastnou hvězdu, ale i nějakého skrytého anděla strážného, neboť se mu podařilo uniknout atentátu, který na něj plánovali váleční veteráni šokovaní neschopností české demokratické justice zjednat spravedlnost. Politický vězeň Pravomil Reichl dostal infarkt dřív, než se mu podařilo Vaše zastřelit. Neuspěla ani anglická vdova po válečném hrdinovi a letci britské RAF Josefu Bryksovi, která jej chtěla potrestat řádným způsobem - pohnat jej znovu před soud na základě nového trestního oznámení. Myslela si nejspíš naivně, že u nás fungují soudy podobně jako v Anglii. Štěstí provázelo Vaše i později, když se objevila nová podezření z další účasti na vraždách či mučení. Ale to už snad ani nikdo nebral vážně. Vždyť šťastných příběhů je tak málo.
A příběh Karla Vaše, který nyní zemřel v požehnaném věku šestadevadesáti let, k nim patří. Zcela určitě.
