"V této fázi o ní nevím o nic víc než běžný člověk, který se zajímá o horolezectví," komentuje Jaroš vrchol všeobecně známý v Čechách díky filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku. "Nicméně před ní mám obrovský respekt, protože vím, že společně s K2 patří k tomu nejtěžšímu," zmiňuje druhý vrchol, který mu ve sbírce chybí.
Prozraďte, jak vypadají závěrečné přípravy na expedici Annapurna 2012?
No, úplně jinak, než si by si asi kdokoliv představoval. Protože nyní řeším spíš technické záležitosti, ne sportovní. V noci jsem mailoval mezi Portugalskem, odkud máme stany, a Nepálem, kde nám zajišťují servis na ty dvě osmitisícovky, které plánujeme navštívit.
Dvě?
Kvůli aklimatizaci se chystáme ještě na Lhotse. Ne na vrchol, ale do stěny, kde jsem byl i loni na jaře. Ale teď, protože je to pro mě strašně důležité, se snažím dotáhnout byznys kolem fotek. Vyrábíme novou webovou stránku pro fotografie a e-shop. Je to šíleně moc práce a vše na poslední chvíli, protože deadline odjezdu se blíží.
Takže spíše administrativa? Na trénink čas nezbývá?
Okamžiky pro trénink nacházím horko těžko. Ale abych nekecal, teď v pátek se sbalím a zmizím někam na tři dny. Pravděpodobně na Sněžku, protože jsem v rámci soutěže s jednou firmou byl "vyhraný" jako doprovod. Chtěli jsme jít nějakou jižní stěnou, svahem. Ale v těchto podmínkách, které teď jsou, kdy hrozí nebezpečí lavin, půjdeme spíš na výšlap.
Řekněte laikovi, jak se dá na Sněžce připravit na Annapurnu?
To není trénink jako takový, to je v rámci reklamy. Jedna firma měla soutěž "Vyhrajte výstup s Radkem Jarošem na Sněžku". Takže budu doprovázet jejího výherce. Ale jinak se bohužel musím připravovat s tím, že jsem Středoevropan. Nemáme Himálaj, nemáme Alpy. A protože pocházím z Nového Města na Moravě, tak se připravuji na Vysočině. Není to výstup do vysokých výšek, je to spíše vytrvalostní trénink. Běhání a tak.
Pro svou nejbližší expedici jste získal parťáka Jana Trávníčka. Asi vítáte, že na Annapurnu nemusíte sám.
Samozřejmě. Jsem hrozně rád, protože Honza vypadá jako super borec, pohodář. Což je ve své podstatě ještě důležitější, než aby to byl úplně nadupaný sportovec. A to stejně on je, protože byl už na dvou osmitisícovkách. Pro mě je však důležitější, když je to pohodář, než aby to byl světový lezec.
Ale bude to změna, ne?
Moje expedice, které byly sólo, byly spíš z nouze ctnost než vysněná záležitost. Prostě jsem sám na sebe zbyl. Buď bych musel odpískat himálajskou sezonu, protože jsem neměl spolulezce, nebo jsem byl postaven před volbu jet sám. Což jsem do té doby odmítal.
Proč?
Říkal jsem, že se tomu vystavovat nebudu. Ať už z hlediska rizika nebo i psychiky. Ale poté jsem zjistil, že to jinak nepůjde. Takže jsem zvolil sólo výstup. Ale říkám, vždy tam půjdu raději s dobrým parťákem než sám.
V Čechách asi příliš zájemců o výstupy na osmitisícovky není, že?
Právě, ten náš rybník je prostě strašně malej. My jsme dlouho měli partu: já, Zdeněk Hrubý, Petr Mašek a Martin Minařík. Martin bohužel zrovna na Annapurně zahynul. A ostatní mají jiné plány. Takže je to opravdu hodně složité. Protože i tady se naše charaktery budou očichávat až na expedici. Víte, ono je jednoduché tam mít někoho s sebou. Ale taky se může stát, že by expedice kvůli tomu skončila už v Káthmándú (hlavní a největší město Nepálu - pozn. red.). Protože najednou zjistíte, že si ti dva lidi nesedí. Nemusejí být špatní, ani jeden ani druhej. Ale prostě každý s každým si nesedneme.
A jak se leze na horu, když víte, že tam zůstal jeden z vašich kamarádů?
To uvidíme až tam. Druhá věc je, že to jsou věci, na které člověk moc myslet nemůže a nesmí. Protože tohle se stává kdekoliv. Já se to vždy snažím zobecnit na naše silnice, kde denně zahyne deset lidí. A nikdo z nás, kteří okolo té bouračky jedeme, tak nepřestáváme řídit. Samozřejmě musí člověk zvýšit ostražitost. Jeho pozornost musí být vybičovaná. Ale nesmí se tím nechat srazit.
