Velká rošáda v čele armády se zakončila ve čtvrtek, kdy prezident Abdullah Gül odsouhlasil jmenování nového náčelníka generálního štábu Necdeta Özela a velitelů letectva, námořnictva a pozemních sil.
Jejich předchůdci požádali o odchod do výslužby o týden dříve. Armádní špičky jsou už dlouho frustrované ze zatýkání a vyšetřování stovek důstojníků, kteří čelí obvinění z přípravy puče proti vládě a premiérovi Recepu Tayyipovi Erdoganovi.
Velení armády došla trpělivost, když Erdoganův kabinet odmítl generály zapletené do údajného spiknutí povýšit. Šéf generálního štábu Isik Kosaner prohlásil, že důstojníci jsou trestáni ještě před vynesením rozsudku, s armádou se zachází jako s gangem kriminálníků a práskl dveřmi.
Strážci Atatürkova odkazu
To je bezpochyby velké Erdoganovo vítězství. Zejména pokud se ohlédneme do nedávné historie země na Bosporu. Donedávna to byli právě generálové, kdo ovládal politickou scénu v zemi. Ochránci sekulární povahy moderního Turecka a dědictví jeho zakladatele Mustafy Kemala Atatürka představovali stát ve státě.
Kontrolu převzala armáda. Titulní stránka tureckého listu Hürriyet z 12. září 1980
Turečtí vojáci pochodují před mauzoleem Mustafy Kemala Atatürka v Ankaře (1. srpna 2011)
V čele puče v roce 1980 stanul generál Kenan Evren. Dnes může být třiadevadesátiletý stařec obviněn z vlastizrady
Od roku 1960 provedli tři puče a ještě v roce 1997 donutili odstoupit kabinet vedený islamistickou stranou, na jejíž odkaz navázala současná Erdoganova partaj. Druhá největší armáda v řadách NATO byla během studené války protiváhou Sovětů v regionu, doma ospravedlňovala svojí výjimečnou pozici krvavým konfliktem s kurdskými separatisty.
"Jako studenti jsme v devadesátých letech často utíkali před nemilosrdnými středomořskými vedry do hor a při návratu z divočiny jsme vždy z legrace spekulovali, jestli nás ve městech nepřivítají tanky," vzpomíná turecký komentátor časopisu Time Pelin Turgut.
Nové časy
Tyto časy jsou ale nenávratně pryč. Turci se mají lépe než kdykoliv předtím - od roku 2002, kdy se Erdoganova Strana spravedlnosti a rozvoje ujala vlády, se jejich příjmy zdvojnásobily. A svoji přízeň Erdoganovi vyjádřili i v červnových volbách, ve kterých AKP získala téměř 50 procent hlasů.
AKPAKP byla založena v roce 2002 na schématu německé křesťanské demokracie. Její kořeny jsou v klasickém islamismu někdejšího premiéra Neçmettina Erbakana. Turecký islamismus byl ale už od roku 1974 přítomen v několika koaličních vládách. Model AKP zjevně nepostrádá laické a prozápadní dědictví republiky vytvořené v roce 1923 Atatürkem. ČTK |
Vládní strana si za uplynulou dekádu vybudovala solidní mocenské podhoubí. AKP se opírá o nové elity tvořené zbožnou střední třídou z vnitrozemí Anatolie ale také o své příznivce šikovně rozmístěné v úřednickém aparátu.
Armáda toto upevňování moci sledovala s rostoucími obavami a Erdoganovu partaj podezírala, že chce v zemi zavést vládu islámu. Zlom nastal v roce 2007, kdy vrchní velení odmítlo uznat Abdulláha Güla prezidentem kvůli jeho islamistické minulosti.
Krize vedla až k předčasným volbám, ve kterých Erdogan posílil a námitky vojáků zašlapal do země. Vzápětí se rozběhlo rozsáhlé vyšetřování údajných spiknutí v armádě. V tureckých vězeních v současnosti sedí 42 generálů a téměř 200 dalších členů armády.
Erdogan přemýšlí, jak armádě dále přistřihnout křídla
Erdogan podle časopisu The Foreign Policy využije výměny velení k definitivnímu podrobení armády. Změní se nejspíš vojenské interní směrnice, v nichž si generálové po posledním puči v roce 1980 zakotvili právo zasahovat do politiky, Erdogan také hodlá získat kontrolu nad financemi armády.
Posledním krokem na cestě z područí paternalistických generálů k plnokrevné demokracii by měla být nová ústava - hlavní úkol Erdoganova třetího volebního období. Ten k okleštění vojenské moci vychytrale využil i volání po reformách, ozývající se z Bruselu.
O tom, že někteří důstojníci osnovali pikle proti vládě, pochybuje málokdo. Premiér ale kauzu kolem tajemné organizace Ergenekon (pojmenované podle mystické pravlasti Turků) využívá i k eliminaci politických protivníků a desítek nepohodlných novinářů.
O tom, jakým směrem se země půlměsíce vydá, už armáda zřejmě rozhodovat nebude. Největší hrozbou křehké demokracie se nyní zdají být autoritářské sklony ministerského předsedy, který sám sebe v budoucnosti vidí v prezidentské funkci.
