Radikalizace levicové bohémy v západní Evropě šedesátých a sedmdesátých let je stále aktuální téma. Mohla tehdy z původně malého hnutí odporu skutečně vzniknout rozsáhlá socialistická revoluce? Mohli se západní revolucionáři spojit s těmi našimi, kteří si také říkali socialističtí? Není nakonec trochu divné, že všichni ti Baaderové a Meinhofové neměli v socialistické Evropě spojence?
Pokud se dobře pamatuji, tehdejší československý socialistický tisk levicové intelektuály i levicové střelce z RAF odsuzoval. Poukazoval na to, že socialistická revoluce u nás byla dokončena a my sami nejlépe, bez pomoci Západu, kráčíme vstříc komunismu. Propaganda argumentovala, že sovětská Rudá armáda vykonala hrdinské oběti při osvobozování Evropy od nacismu a teď si její jméno bere do úst někdo mladý a odchovaný západním stylem života. Až po pádu berlínské zdi se ukázalo, že Frakci Rudé armády štědře dotovala vláda Německé demokratické republiky.
Plakát k filmu Wer wenn nicht wir
Místo vraždění rodina
Po čtyřiatřiceti letech od sebevraždy hlavních činitelů militantního křídla RAF v superhlídaném vězení Stuttgart-Stammheim se tedy další snímek vrací k tématu evropského terorismu. A uplynulo už šestadvacet let od prvního filmu o RAF (Stammheim) uvedeném na berlínském festivalu. I titul Wer wenn nicht wir se dostal do hlavního programu, do mezinárodní soutěže.
Česká distribuce se k tématu, které mohlo v sedmdesátých letech změnit svět, neobrátila zády. Film Baader-Meinhof Komplex u nás před dvěma lety běžel v běžné distribuci. To, že politické téma zajímalo jen nevelkou část českých diváků, je druhá věc. Není však úplně bez zajímavosti, že národ pohlcený skandály z politického života, nemá politické filmy moc rád.
Baader-Meinhof Komplex začínal velkou krvavě potlačenou demonstrací proti íránskému šáhovi Mohammedu Rézovi Pahlávímu v Západním Berlíně roku 1967 a končil zastřelením šéfa federace německých průmyslníků Hannse Martina Schleyera v roce 1977. Film Wer wenn nicht wir začíná už v roce 1961 a končí také roku 1977. Takzvané druhé generaci RAF se už nevěnuje. Režisér filmu Andres Veiel (1959) postupuje mnohem skromněji a komorněji než Uli Edel v Baader-Meinhof Komplex. Ve Veielově filmu (trailer k filmu ZDE) teče míň krve a míň se střílí. Spektakulární útoky teroristů na supermarkety jsou převzaty jen krátce z archivů. Proč? „Považoval jsem za důležité ukázat rodinné pozadí, odkud teroristé pocházeli, protože vše ostatní už bylo řečeno,“ řekl režisér v Berlíně. Za hodné pozornosti považuje tyto momenty: machismus mezi mužskou částí teroristů, myšlenky sexuálního osvobození, nedostatek pochopení rodiny pro revoluční myšlenky. Pro režiséra Veiela se soukromá sféra stává politickou a naopak; jedno je vysvětlováno z druhého.
Záběr z filmu Wer wenn nicht wir - Vicky Krieps und Lena Lauzemis in Andres Veiels WER WENN NICHT WIR
Byli to normální a milí lidé
Příběh filmu Wer wenn nicht wir začíná milostným románkem přední teroristky RAF Gudrun Ensslinové a mladého intelektuála Bernwarda Vespera, který v prostředí levicové bohémy trpěl kvůli svému otci Willu Hesperovi, jenž se coby spisovatel angažoval ve prospěch nacistů. Tehdy literární teoretička a lektorka Ensslinová, patrně z lásky k Bernwardovi, napsala pozitivní kritiku na Vesperův článek, obhajující nacistické pálení „nepřátelských“ knih v Drážďanech roku 1933. To ji potom hnětlo. Zvrat v myšlení, kdy se literární teoretička Ensslinové stane teroristkou, je tím, co režiséra Andrese Veiela zajímá nejvíc. Kde pro ni ležel ten bod obratu? Proč se přimkla k radikálnímu křídlu RAF, zatímco Bernward bral drogy, pochyboval a držel se stranou?
Režisér Veiel nepovažuje teroristy ze šedesátých let za ďábly. Teroristku Ulrike Meinhofovou nazývá v jednom rozhovoru dokonce Medeou, která obětovala své dítě vyššímu principu, protože napřed chtěla změnit svět a až potom do něj porodit dítě. Ensslinová je pro režiséra někým podobným: lidská a sexuálně otevřená žena, kterou k terorismu přivedly okolnosti. Zejména nacistické pozadí jejího prvního přítele. A jeho intelektuálská slabost. Samozřejmě, vliv měly i další momenty: zavraždění Johna F. Kennedyho, bombardování vietnamských vesniček ve veálce ve Vietnamu. (Režisér získal do filmu unikátní archivní snímky, v nichž si americký voják, kropící vietnamskou vesnici napalmem, říká do spojovacího zařízení: „Ano, hoří to, krásně to hoří.“.)
Záběr z filmu Wer wenn nicht wir - August Diehl und Lena Lauzemis in Andres Veiels WER WENN NICHT WIR
Sílící antiamerikanismus se stal stěžejním momentem dozrávání levicových intelektuálů. Pro mnoho starších západních Němců byli Američané tehdy ještě okupanti, pro militantní levici to byli už okupanti. Mladí bojovníci za lepší svět nenáviděli masovou kulturu a americký životní styl, jaderné programy, maloměšťáctví a konzum. Ensslinová například pevně věří, že masová kultura je konec kultury vůbec.
Silné ženy
Andres Veiel líčí tedy své hrdiny jako svým způsobem idealisty, kteří chtěli spasit svět a vyžadovali spravedlnost pro všechny. Z velkých Američanů pro ně byl přijatelný J. F. Kenendy a Martin Luther King. Zvěrstva páchána totalitními režimy ve východní Evropě je moc neovlivnila – „Západní politici potřebují vnějšího nepřítele, tedy komunismus,“ omlouvala komunistické státy Ensslinová.
Boj teroristů proti imperialistům, supermarketům a vykořisťovatelům byl nekompromisní. „Každý, kdo pracuje pro nespravedlivý systém, je sám nespravedlivý,“ říkala Ensslinová. Dnes by takovou generální ideologii uplatnit nešlo, protože existuje daleko více atomizovaných a atomizujících ideologií.
Záběr z filmu Wer wenn nicht wir - August Diehl und Lena Lauzemis in Andres Veiels WER WENN NICHT WIR
Režisér teroristce Ensslinové svým způsobem fandí. Považuje ji za „silnou ženu“, podobně jako Ulrike Meinhofovou. Obě dvě totiž věří, že jen jejich vlastní proměna může vést k proměně světa. Obě vycházejí z marxistické poučky, že změnou sociálních podmínek se změní i individuální lidská podstata. Nicméně režisér Veiel naznačuje, že tehdejší doba byla zcela jiná než dnes. Tehdy ještě v proměnu společnosti věřilo víc lidí. Doba přála „velkým rolím“. Podle jeho názoru by se velká část tehdejších teroristů stala v dnešní době malými obchodníky, učiteli, neprůbojnými vědci nebo kapsáři. Režiséra fascinuje, že Ensslinová zprvu trpěla vážnými pochybnostmi o sobě samé. Z prostředí maloměšťáctví a sebepochybností ji vysvobodí až velký princ Baader. I když oba skončí nakonec po neúspěšném útěku ve vězení, režisér věří, že jejich sny jsou stále aktuální – kapitalismus v současné formě nemůže pokračovat dál.
„Tehdejší revolucionáři chtěli velké věci, usilovali o celosvětové hnutí od Frankfurtu po Tokio. Dnešní protesty zůstávají lokální a týkají se dostavby jedné nádražní budovy nebo jednoho dálničního obchvatu. Ale jedna věc byla společná tehdy a teď: generální nedůvěra v mocenské struktury,“ říká režisér Andres Veiel „Ve filmu o revolucionářích, kteří snili o světové revoluci, mi jde také o současnost. Jde mi o to, co nás vzrušuje a děsí při pohledu na Egypt a další arabské státy. Kdy se zvrtne zdánlivě nasycená společnost? Kdy zapálí jiskra oheň? Proč se jeden protest rozhoří do nezvladatelného požáru, ale přitom matka od rodiny, která dělá 40 hodin týdně za 900 euro, zůstává v klidu? To je to, co mě osobně provokuje. V říjnu 2008, krátce po finančním krachu, si Frankfurter Allgemeine Zeitung položily stejnou otázku. Po čtyři týdny byl kapitalismus v existenčním ohrožení. To, že ztroskotá, se zdálo nevyhnutelné. Ale jak to, že nepřišla revoluce, jen kosmetické programy k posílení konjunktury?" ptá se filmař.
Záběr z filmu Wer wenn nicht wir - August Diehl in Andres Veiels WER WENN NICHT WIR
Levicové sny a bomby umožnila demokracie
Počátkem sedmdesátých let se sen evropské militantní levice hroutí. Byla to demokratická šedesátá léta, která dala levicovému hnutí křídla. Konzervativní a pravicové vlády sedmdesátých let spolu s pádem nadějí na jakýkoli lidský socialismus ve východní Evropě vedly k rozpadání hnutí, které chtělo být celosvětové. Aktuální poselství filmu bylo pro diváky Berlinale jasné: „Dodnes trvají všechny problémy společnosti, proti nimž militantní levice bojovala. Dnes máme Frakci zelené armády a islámský terorismus,“ poznamenal jeden novinář na tiskové konferenci po filmu.
Jinými slovy: plandající Evropa se už nezmůže na svého nového Baadera, Meinhofovou a Ensslinovou. Nemá ideály. Potřebuje jen přežít. Zelení jsou možná dobře organizovaní, ale ze své podstaty jsou pro „přírodní radikalismus“. Tedy pro cestu pomalou, ve které hraje hlavní roli někdo jiný než revolucionář sám. Případně dávají přednost lokálním bojům. Lokálním ropným skvrnám. Lokálním uhelným dolům. Velká evropská revoluce je zapomenuta, protože Evropané přestali přemýšlet, přestali se bránit a svou politickou vůli utopili ve svých malých politických bojích o daňovou reformu nebo o přídavky na děti.
Je však otázkou, zda by nová Ensslinová a nový Baader mohli v nepřehledném politickém světě přinést řešení. A je tu ještě jedna otázka: Proč evropský terorismus stále fascinuje evropské filmaře? Pro svou ideologii, anebo pro svou krev?
Záběr z filmu Wer wenn nicht wir - August Diehl und Lena Lauzemis in Andres Veiels WER WENN NICHT WIR
