Zrovna Alžírsko se dalším Egyptem nejspíš nestane, píše ve své analýze agentura Reuters. Alžírská vládnoucí elita, která je u moci skoro půlstoletí, se totiž vyznačuje docela velikou přizpůsobivostí ke změně. Třiasedmdesátiletý prezident Abdal Azíz Buteflika kupříkladu přistoupil na požadavek opozice zrušit devatenáct let trvající výjimečný stav.
Přesto události v Tunisu a Káhiře značně zvýšily tlak na alžírskou vládu. Už začátkem roku Alžířané protestovali proti vysokým cenám potravin a v menší míře i proti politickým poměrům. V sobotu se vydali do ulic znovu, početně je ale výrazně převýšila policie.
Protesty v Alžírsku (12. února 2011)
Zatím to však nevypadá, že by státu u pobřeží Středozemního moře hrozily větší nepokoje. K demonstrantům se nepřipojily islámské skupiny, které jsou v Alžírsku zakázané od devadesátých let minulého století, ani sekulární Fronta socialistických sil. Většina Alžířanů si nepřeje návrat zmatku ze začátku 90. let, konflikt si tehdy vyžádal 200 tisíc životů.
Víc jsou vidět stoupenci Muammara Kaddáfího. Navíc Alžírsko má 150 miliard dolarů rezerv a v době, kdy se barel ropy prodává za 100 dolarů, má dost peněz na to, aby mohlo některým z požadavků vyhovět. A i kdyby se protesty rozšířily, vývoz ropy a plynu by to nenarušilo. Ropa se těží hlavně v odlehlé Sahaře a největší ropné středisko Chásí Masúd střeží početné oddíly policistů, napsala Reuters.
Naopak Libye na první pohled splňuje podmínky pro vznik nespokojenosti. Plukovník Muammar Kaddáfí ji vede od roku 1969, z afrických vládců je u moci nejdéle. Mezi příjmy Libyjců existují velké rozdíly, politické strany jsou zakázány a opozice má málo prostoru. Dnes vyšlo do ulic několik stovek občanů Benghází.
Provládní manifestace v Libyi (16. února 2011)
Libyjské poměry odpovídají spíše zemím Perského zálivu. Autokratický vládce vytváří zákaznický systém a dělí se se svými poddanými o ropné bohatství. Hodně Libyjců nemá práci, ale díky zrušení mezinárodních sankcí před necelými sedmi lety, vysokým cenám ropy a státním dotacím se libyjským rodinám tak dobře nedařilo několik desetiletí.
A i když Libyjci Kaddáfího všeobecně příliš nemusejí, nepřátele má hlavně v Benghází, tak většina národa schvaluje jeho ostrou protizápadní rétoriku a kritizování imperialismu. Libyjská bezpečnost svírá situaci pevně v rukou, takže v zemi takřka neexistuje opozice.
Protesty dorazily i do LibyeVíc jsou vidět stoupenci Muammara Kaddáfího |
Současné protestní scény z Benghází jsou odrazem nespokojenosti místních s Kaddáfím, ale bude záležet na tom, zda se tato nespokojenost rozšíří i do jiných částí Libye.
Ovšem podle Reuters není na tuniské či egyptské cestě ani turisticky oblíbené Maroko. Je pravda, že většinu z jeho 32 milionů občanů tvoří mládež, a v zemi není dostatek pracovních míst (bez práce je oficiálně devět procent lidí, z toho 17 procent vysokoškoláků), přesto si ratingová agentura Standard & Poor's myslí, že Maroko je poslední zemí, kterou ovlivní nepokoje v severní Africe.
Král Muhammad VI. je k sociálním problémům citlivější než jeho předchůdce. V letech 1999 až 2009 vzrostl HDP na hlavu o 41 procent a tento týden vláda takřka zdvojnásobila státní dotace na potraviny a benzin.
Protesty v marockém Rabatu (12. února 2011)
Přesto Maročané dlouhodobě stávkují v soukromém i veřejném sektoru. Také lidé z odlehlejších částí země často upozorňují na nevyvážené rozdělování výhod. Maroko je konstituční monarchií, ale král má rozsáhlé pravomoci. Politické strany se omezují na boj o vládní portfolia a přetahování poslanců novými stranami zakládanými královými přáteli.
"Maroko není tak autoritářské jako Tunisko, nemá ve srovnání s ním tolik vzdělaných lidí ani podnikatelskou elitu jako Egypt. Král je dost populární, ale pověst mu kazí lidé v jeho okolí. Teď je ten správný čas na ústavní reformu, která dá víc pravomocí vládě a po níž panovník bude kralovat, ale nikoli vládnout," řekl tuniský ekonom Drís bin Alí.
