Rozhlasová hra Davida Drábka Koule, kterou poslední lednové úterý odvysílal Český rozhlas na stanici Vltava coby první díl dramatického cyklu Vinohradská 12, hluboce zasáhla, respektive zranila Barboru Tachecí. Nejprve v rozhovoru s někdejší koulařkou Helenou Fibingerovou pro MF DNES paní Helenu politovala, co si to vůči ní Český rozhlas dovolil. Vzápětí napsala pro iDNES názor, v němž rozvedla své argumenty proti Drábkově hře. Barbora Tachecí se ve svém zmateném textu chtě i nechtě dotýká několika důležitých témat.
Z natáčení rozhlasové hry Koule: vlevo režisér Aleš Vrzák, vpravo představitelka hlavní role Pavla Tomicová
První citace z názoru paní Tachecí:
„Za důležité pokládám to, co za mé peníze rozhlas veřejné služby kupuje a posléze vysílá. V tomto případě koupil a odvysílal rozhlasovou hru, která:
1. je o Heleně Fibingerové, přesněji má evokovat, že je o Heleně Fibingerové
2. přináší řadu okamžiků, ve kterých je Helena Fibingerová zesměšňována, karikována, podle mého soudu i urážena
3. kombinuje fakta ze života Heleny Fibingerové s uměleckou fikcí
Nic z ostatního, co hra může přinášet či přináší (např. upozornění na problematiku státem kontrolovaného dopingu, stranické minulosti atletky atd.), neeliminuje tři výše uvedené body.“
Na to lze odpovědět takto:
1. Drábkova hra je očividně inspirovaná Helenou Fibingerovou, potažmo i Jarmilou Kratochvílovou. Ale to neznamená, že vše, co je v Kouli řečeno o Mileně a Radmile, můžeme přímočaře vztahovat k Fibingerové a Kratochvílové.
2. Hra přináší nejen řadu okamžiků, v nichž koulařka Milena (pro Barboru Tachecí Helena), je zesměšňována a karikována (podle mě není Milena urážena). Hra Koule totiž přináší i řadu okamžiků, v nichž je postoj koulařky Mileny, která se aplikaci dopingu na sobě podvolila, podán s pochopením pro situaci, jíž byla v Husákově Československu špičková atletka vystavena. Tlaku, v němž sport byl nástrojem a projevem studené války; tlaku, který drtil a křivil duše většiny lidí.
3. Formulace, že hra „kombinuje fakta ze života Heleny Fibingerové s uměleckou fikcí“ je nefér. Hra Koule kombinuje fakta podobná faktům ze života Heleny Fibingerové s fikcí a vytváří spektrum postav, z nichž všichni hlavní aktéři mají fiktivní jména a reálná jména zůstala jen papalášům Štrougalovi či Husákovi. To není slovíčkaření, nýbrž důležitý rozdíl. To, o čem píše Barbora Tachecí, by znamenalo, že hra nezastíraně a primárně je o Heleně Fibingerové a její osudy byly posunuty, zkresleny či přímo znásilněny fikcí. Hra Koule není tenhle případ.
Totiž: Barbora Tachecí na hře kritizuje vlastně nikoliv obsah jako takový, ale už samu formu té hry, respektive - právo tohoto typu hry na samu existenci! Ale to se paní Tachecí dostává na velmi tenký argumentační led, propadá se skrze něj a „šlape vodu“. Pro ilustraci stačí drobný exkurz. Inspirace reálnou postavou, a to i žijící, je vcelku běžný postup u prozaiků, dramatiků, filmařů. Ba co víc: existuje dlouhá řada děl, v nichž tvůrci neschovávají nějakou „Helenu“ za „Milenu“, nýbrž přímo a jasně jmenují žijící postavy veřejného života. Za příklad toho mohou posloužit vloni vydané Krutopřísné povídky Miloše Čermáka (recenzi na ně najdete ZDE).
Dramatik a režisér David Drábek
Nadto paní Tachecí vadí, že takovou hru vysílá veřejnoprávní rozhlas. („Za důležité pokládám to, co za mé peníze rozhlas veřejné služby kupuje a posléze vysílá.“) Ale stanice Vltava je zaměřena, má to přímo v popisu práce, mimo jiné na dramatickou tvorbu. A to mají dramaturgové na Vltavě hlídat, aby náhodou někdo z autorů nenabídl hru, v níž postava připomíná nějakou veřejně známou osobu a dávat pozor, aby se tato osoba náhodou necítila hrou dotčena? Kdo taková kritéria bude stanovovat?! Rozhlasová rada? Nebo nějaký super-garant přes estetiku a etiku?? Nevíme… Barbora Tachecí prostě uplatňuje jakousi svoji zpravodajskou představu o veřejnoprávní službě i na rozhlasovou dramatickou tvorbu. Dá se říct, že tento její postoj reprezentuje převažující postoj současných vedoucích pracovníků veřejnoprávních médií, kteří se bojí satiry jako čert kříže. Bývaly lepší doby, například když Českou televizi řídil Ivo Mathé...
Z natáčení rozhlasové hry Koule
Druhá citace z názoru paní Tachecí:
„A dovoluji si znova a znova ptát se: kdo bude příští na řadě? A kdo to bude rozhodovat? Je nutné k tomu, aby byl člověk urážen a veřejnost kombinací fakt a fikce manipulována, mít zlatou medaili? A být spojen se státem regulovaným dopingem? A být členem televizní rady? Proč nestačí třeba mít hnědé vlasy a řídit magistrát? Není snad téma veřejných zakázek na pražském magistrátu pro médium veřejné služby stejně důležité, jako doping? Nebo třeba problematické řízení České armády v minulosti, které nás všechny stálo miliardy?“
To je ale kumulace dramatických znějících otázek! Ve skutečnosti se lze s povytaženým obočím podivovat právě těmto znělým otázkám paní Tachecí. Výmluvná je formulace „kdo bude příští na řadě“. Ta prozrazuje pisatelčino poněkud paranoidní chápání dramatické tvorby coby vyřizování si účtů, jako selektivně-vypočítavé konání s cílem veřejné diskreditace, jako manipulaci s veřejností (posluchači silně menšinové Vltavy zřejmě nerozeznají fikci a reportáž? - to má tedy o nich paní Tachecí velmi mizerné mínění).
Dramatik David Drábek si zkrátka vybral koulařku, a nevybral asi ani primátora, ani armádní generály. Prostě se rozhodl tak, jak se rozhodl. Dramatik dokonce ani ve hře pro veřejnoprávní rozhlas nemusí být vyvážený. Naprosto stačí, když budou řádně vyvážení k tomu určení veřejnoprávní novináři.
P.S. - Šílenství na postupuHra Koule se nelíbí Českému atletickému svazu (ČAS), informuje 6. února server Lidovky.cz. Píše se tam mimo jiné: "Byl jsem svazem požádán, abychom se tím zabývali. Budeme zvažovat podání stížnosti k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a kompenzaci újmy, která vznikla, v penězích," řekl LN Radek Pokorný z advokátní kanceláře Pokorný/Wagner a spol. Fibingerová už před odvysíláním hry, kdy o jejím obsahu informovala média, dílo kritizovala a označila ho za útok na svoji osobu. (...) Podle Pokorného mohl rozhlas odvysíláním hry poškodit osobnostní práva, což je v rozporu se zákonem i v případě uměleckých a žurnalistických děl. "Obrátíme se na Český rozhlas s návrhem dohody o odškodnění. V případě, že se nedohodneme, podáme žalobu," říká Pokorný. Tolik zpráva. Zbývá dovětek: Český atletický svaz zřejmě nemá nic jiného na práci, než se zaobírat jednou rozhlasovou hrou. Škoda, že stejně vehementně se nestaví k rozkrytí české, potažmo československé atletické minulosti, konkrétně dopingových praktik. Dokazuje, že svým způsobem je, obrazně řečeno, pod vlivem omamných látek. A bude-li příště vedení Českého rozhlasu "zřejmě opatrnější", tak zastrašovací taktika slavila úspěch. jch |
