Řidič minibusu se řítí po jedné z hlavních tříd ghanské metropole Accry. Najednou dupne na brzdu. Do cesty se mu připletla nosička vody. Dívka uskakuje. Mísa s tekutinou, kterou po africkém zvyku nosí na hlavě, nejistě balancuje. Nespadne, a dokonce se z ní nevylije ani kapka. Voda je totiž v Ghaně, stejně jako v dalších zemích na západě kontinentu, zasáčkovaná.
Je to pokrok, se kterým se přišlo podle místních před nějakými deseti patnácti lety. "Dříve na tržištích prodávali v nádobách vodu natočenou z kohoutku. Sběračkou ji nabírali do skleničky, kterou pak použili všichni zákazníci. Bylo to hrozně nehygienické," říká biolog Daniel Attuquayefio, který se specializuje na vodní mikroorganismy.
Dnes jsou všednodenním obrázkem velkých ghanských měst lidé, kteří si nakousnou růžek igelitového pytlíku a půllitr kapaliny z něj vysají. Po vyprázdnění se jako všude v Africe s hledáním odpadkového koše nikdo nezdržuje (také proto, že ho často ani najít nelze), takže ulice jsou plné poletujícího plastového smetí.
UKOUSNOUT RŮŽEK A PÍT. Voda v sáčcích je dostupná kdekoliv na ulici. Ne vždy je však bezpečné ji pít.
Na venkově je situace samozřejmě jiná. Vesničané v lepším případě pijí vodu z navrtaných studen, v horším (a častějším) ze znečištěných potoků, řek a jezer. S chemickým čištěním pomocí tablet nebo s převařováním, čímž by se zbavili nejnebezpečnějších parazitů, si nikdo nedělá hlavu. Prášky i dřevěné uhlí, na kterém vaří většina obyvatel Afriky, jsou drahé.
Pak tu hraje velkou roli také nevzdělanost. "Lidé na mikroorganismy nevěří. Ve vodě okem nic takového nevidí, tak proč by to nepili," objasňuje postoje venkovanů padesátník Attuquayefio.
Dvacet kilo na hlavě
Chabý výdělekNa jednom sáčku maloobchodnice vydělá 2,3 pesawas, což je v přepočtu přes třicet haléřů |
Jedné z nich se tážu, kolik na jednom pytlíku vydělá. Jasno v tom nemá. "Koupím si balení s 36 kusy za 95 pesawas. To je..." snaží se počítat. Pomocí kalkulačky v mobilu dáme dohromady, že na jednom sáčku maloobchodnice vydělá 2,3 pesawas. Žádná výhra v jackpotu. Zvláště když k tomu připočteme hodiny na nejprudším slunci uprostřed čmoudících vozů. A k tomu "bonus": Nejméně dvacet kilogramů vody na hlavě.
Sázka do loterie
Lidí, kteří by pili z PET lahve, na ulici příliš neuvidíte. Taková voda je osminásobně dražší, a kdo už na ni má, tak dává přednost některé z limonád označených globální značkou. Vyšší cena není jen za samotnou lahev, ale hlavně za obsah v ní. Po jeho požití se nemusíte obávat žádných střevních problémů.
U sáčkovaných vod je to loterie. Přestože všechny na sobě mají modrý nápis "Pročištěno", většina by Testem MF DNES o nezávadnosti neprošla. Minimálně ne ta, kterou reportér s neblahými důsledky na vlastním těle vyzkoušel.
"Všechny by měly být pročištěny podle zákonných norem. Ale balení provádějí různé firmy. Některé nařízení dodržují a voda je stejně kvalitní jako ta z lahve. Jiné se velkým čištěním nezdržují," říká biolog Attuquayefio.
Ale stále je to lepší než pít neošetřenou tekutinu z kohoutku. Tedy ne že by vodovodní trubky sahaly do každého stavení v Accře. Tento v Evropě běžný stav je v současné Ghaně naprostou utopií.
Jeden vývod je společný pro desítky rodin, v jiných městských částech se musí spoléhat na vodu dovezenou cisternami. Každá domácnost tedy musí být vybavena kanystry, ve kterých zásoby na vaření, mytí a praní skladuje. Sáčky pro takové účely přeci jen nejsou dostatečné.
|
Accra, Ghana |
