Je půl dvanácté dopoledne a já sedím v Delmasu číslo 75 na setkání těch, kteří pomáhají zničenému Haiti. Je to divná směs lidí - někdejší příslušník americké vojenské stráže, ze kterého se stal specialista na zemědělství, haitský vládní úředník z kanceláře pro rozvoj venkovského zemědělství, lidé z neziskových organizací Konpay, Free the Slaves, Beyond Borders, Save the Children nebo CARE.
Je to trochu nestálý spolek, který se minutu od minuty rozrůstá o nové a nové členy. Už šedesát let, od chvíle, kdy na Haiti začali proudit lidé z mezinárodních neziskových organizací, se tu objevují zásadní a velmi naléhavé rozpory mezi příchozími cizinci a Haiťany. Proto 20 až 25 místních organizací a asociací spojilo své síly a společně začaly usilovat o zastoupení na stejné úrovni jako tu má OSN.
Místní jsou ti poslední, kteří jsou slyšet
Jako bílá cizinka mám plnou záruku ochrany od základny OSN. Nikdo se mě neptal, proč na základnu jdu, nikdo neprohledával můj batoh, nikdo nekontroloval moji identifikační kartu. U Haiťanů by takové zacházení bylo nemyslitelné. Bez oficiální identifikační karty a přesvědčivého důvodu k návštěvě nemůže žádný Haiťan na základnu, kde se rozhoduje o jeho budoucnosti, vstoupit.
V souladu s tímhle bizarním systémem náš spolek neustále lavíruje mezi haitským lidem a elitami z OSN. K mému údivu ale naše dobrovolnické hnutí pomalu mizí. S naším spolkem chce navázat spolupráci Americká agentura pro mezinárodní rozvoj a většina lidí z mezinárodních neziskových organizací se do rozhovorů s ní doslova hrne.
Nicméně já vytrvám a budu dál věřit v náš původní spolek a budu se v něm dál angažovat. Jako je tomu v případě každé katastrofy a každé země se silnou přítomností Spojených národů, místní lidé jsou obvykle těmi posledními, jejichž hlas je slyšet, když se politici ohánějí právem a spravedlností.
Nezákonný obchod s lidmi rychle rozrůstá
Odvrácená humanitární strana katastrofy začíná vybublávat na povrch. Novináři, kteří na Haiti zůstali, se honí za hrůzyplnými příběhy, které se během pár dní vyčerpají. S tím, jak u nich stoupá ctižádost, se vytrácí soucit, který zprvu měli. Každý den přistávají na Haiti z různých pochybných důvodů další a další lidé z mezinárodních neziskových organizací. Počet cizinců z celého světa hemžících se ulicemi Port au Prince je ohromující.
Nemocnice jsou plné dětí, které nemají kam jít, protože je zemětřesení připravilo o rodiče nebo blízké. To způsobuje, že se nezákonný obchod s lidmi rychle rozrůstá, nové a nové případy znepokojují OSN při každé schůzi. Přestože UNICEF a MINUSTAH pročesávají nemocnice a tábory a aktivně hledají ztracené děti, zatím se jim nedaří dávat Haiťanům morální podporu.
To mě přivádí k problému "restavek". Je to termín, který se používá pro lidi, hlavně mladé dívky, které se stávají novodobými otrokyněmi pro střední a vyšší třídy haitské společnosti. Pracují celé dny jenom za stravu a přístřeší, ačkoli ani to mnohdy nemají jisté.
Od chvíle, co školství na Haiti přestalo být bezplatné, se dětem nedostává vzdělání a v okamžiku, kdy dospějí, je rodiče často vyhodí na ulici, aby se staraly samy o sebe. UNICEF proto raději vrací tyto ztracené mladé lidi jejich zaměstnavatelům, než aby hledal jejich rodiny. Je to neospravedlnitelné a velké množství haitských organizací se systém snaží změnit.
Lenka Hellerová
|
Sedmadvacetiletá Češka vystudovala na New School v New Yorku manažerství neziskových organizací. Na Haiti je sedm měsíců, přijela sem pomáhat své haitské profesorce při výzkumech. V současnosti spolupracuje s neziskovými organizacemi Amurt a Konpay. Nyní pomáhá v centru, které je ve čtvrti Delmas 33 hlavního haitského města. Lenka Hellerová prožila většinu svého života v USA, má ale stále český pas.
