Kdekdo v poslední době zaznamenal, že se nyní má rozhodovat o jejím zákazu. A stačilo se během uplynulého víkendu podívat na jeden internetový vyhledávač – název strany tam měl jen během jednoho dne více než deset tisíc výstupů. Zveřejněné texty většinou pouze přetlumočily stanoviska strany a staly se tím de facto nositelem její ideologie.
I soudní řízení o případném rozpuštění strany znovu postaví malou a před rokem a půl ještě zcela bezvýznamnou stranu do popředí mediálního zájmu. Předseda strany se evidentně na proces o případném konci jeho strany těšil. Jakýkoliv rozsudek mu totiž hraje do karet. Na nebezpečí taktiky strany se pokouší upozornit vládní návrh na zákaz strany, který právě projednává Nejvyšší správní soud v Brně. Podívejme se tedy blíže na jeho hlavní teze.
Program a projevy představitelů hnědých stran jsou postaveny na systematickém urážení určitých skupin občanů nebo cizinců. Hlavním cílem je vytvořit nejdříve atmosféru strachu a nenávisti vůči těmto skupinám, pak přichází druhý krok: strana se postaví do role ochránce před těmito lidmi. Tím se samozřejmě omezují práva občanů a demokracie může být ohrožena.
Je to politický procesAni prohra nás nezastaví, prohlásil u soudu šéf DS |
Výpravy členů Dělnické strany do míst s vyšším výskytem sociálních problémů (například do Litvínova v roce 2008 a do Přerova v dubnu 2009) mají za cíl vyvolávat násilné řetězové reakce a eskalovat napětí. Strana tím sama prokázala, že jí nejde o účast v soutěži politických stran, která je nezbytná pro demokracii. Místo toho se pokouší o změnu či narušení systému vyvoláním násilných nepokojů.
Strana vyjadřuje sympatii lidem odsouzeným za podporu nebo propagaci nacismu. O úzké provázanosti strany s dalšími neonacistickými skupinami svědčí i fakt, že na akcích strany vystupují členové těchto skupin. Strana se od nich nedistancuje. Přitom nacismus je protiústavní.
K vládnímu návrhu bych jen dodal, že Dělnická strana svou činností hlavně plive do obličeje každé české oběti nacismu. Tito lidé byli nuceni trpět brutální násilí v koncentračních táborech a mnozí tam násilně zemřeli. Jejich smrt si vyžaduje respekt. Stát by měl důsledně bránit i tomu, aby se něco takového nemohlo opakovat. Bohužel o tom v české ústavě není jediné slovo.
Pokud soud zruší stranu určitého názvu, ani její členové, ani myšlenkový obsah stranické politiky nezmizí. Její voličský potenciál se může dokonce ještě zvýšit. Vydá-li soud rozsudek o tom, že činnost strany ohrožuje ústavní základy demokratického státu, společnosti i členům strany stanoví jasně hranice své tolerance. To ale jenom v případě, že se o tom dozví veřejnost.
Hodně totiž bude záležet na tom, zda média obsah takového významného sdělení společnosti srozumitelně přetlumočí. V den, kdy je vyhlášen rozsudek, nebývá ještě jeho text zpravidla v tištěné podobě k dispozici. V médiích se pak z argumentace soudců objeví jeden či dva odstavce, a to je vše. Až soud se zpožděním text rozsudku zveřejní i s celým svým zdůvodněním, téma už bude pro média dávno vyčpělé.
V případě, že se soud tedy přikloní k návrhu vlády a Dělnickou stranu rozpustí, hlavní poselství z toho všeho může v médiích paradoxně nakonec vyznít třeba i takto: Demokracie je tu jen pro někoho.
Dělnická strana zajásá, přejmenuje se – a jede dál.
Jak tomu zabránit? Podávat jasnou a úplnou zprávu o tom, proč byla zakázána.
