"Pro děti a pro důchodce," na to paní Müllerová, "ale jenom některé, vědí?"
Tance okolo regulačních zdravotnických poplatků v Česku se parafrázovanému rozhovoru až příliš podobají. Přitom regulační spoluúčast pacientů je obecně přijímaný nástroj ke zvýšení efektivity financování zdravotnictví ve všech rozvinutých státech.
Rozvinutých znamená bohatších – s moderním vybavením zdravotnických zařízení a s dostupnými moderními způsoby léčby, které zachraňují zdraví či život. Taková péče je hodně drahá, a protože dynamika zavádění nových a účinnějších technologií a léků je ve zdravotnictví velmi vysoká, náklady na resort trvale stoupají.
V systému, kdy pacient neplatí za poskytnutou péči v okamžiku jejího čerpání, vzniká fenomén tzv. morálního hazardu. Dochází totiž k čerpání většího objemu zdravotní péče, než je nutné (podobně jako u snídaňového samoobslužného bufetu, kde je též vše "zadarmo").
Česká republika má ze států Evropské unie téměř nejnižší podíl soukromých zdrojů na úhradě zdravotní péče, avšak v počtu návštěv u lékaře jsme jednoznační šampioni.
Sociálně citlivá spoluúčast (zahrnující například poplatek za návštěvu lékaře či za recept) jednoznačně tyto počty snižuje, aniž tím dochází ke zhoršení zdravotního stavu populace. Tak dochází v systému k úsporám, které mohou být využity na vysoce nákladnou péči – například na léčbu onkologicky nemocných, dětí s vrozenými poruchami metabolismu či na poúrazovou resuscitační péči, kde se celkové náklady mohou pohybovat v desítkách milionů korun.
Ve srovnání s těmito částkami je výše regulačních poplatků zcela zanedbatelná a díky ročnímu limitu je i sociálně citlivá. Navíc pacient, který za poskytnuté služby (byť symbolicky) platí, se postupně stává náročnějším "zákazníkem", což má pozitivní dopad na kvalitu péče.
Regulačním poplatkům lze vytýkat některé technické i politické neobratnosti. Zcela jistě sem patří jejich aplikace na novorozence a malé děti nebo jejich kumulace v případě lékařem doporučených opakovaných ambulantních kontrolních vyšetření pacienta během víkendu.
V principu však bylo jejich zavedení správným krokem, který nepochybně plnil svou regulační roli (v čekárnách i v lékařských pohotovostních ordinacích se snížil počet pacientů) a při kvalifikované kultivaci by zvýšil efektivitu celého systému.
To, že se většině populace placení poplatků nelíbilo, není překvapivé – kdo z nás by ostatně neodpověděl záporně na otázku "Chcete platit daně?". Rušení regulačních poplatků (ať už stylem chytré horákyně v krajských zařízeních či změnami zákona) nadužívání zdravotní péče nezbrzdí a její kvalitu nezlepší.
Dříve či později by vyšší spoluúčast pacientů musela zavést kterákoli vláda, protože jinak hrozí nekontrolovatelná eskalace nákladů ve zdravotnictví a třeba i to, že na moderní a drahé metody prostě nebudeme mít.
To si uvědomují prakticky všechny rozvinuté země včetně států Evropské unie, o kterých rozhodně nelze říci, že jsou sociálně necitlivé. Věřím, že si to uvědomíme i my.
