Barack Obama se ve své inaugurační řeči vrátil až k prvním osadníkům Ameriky a naléhal na občany USA, že i oni musí ukázat stejné odhodlání a víru jako první (bílí) obyvatelé Ameriky, neboť i dnes stojí před podobnou výzvou. Dnes sice nejde o holý život, ale o udržení postavení největší světové velmoci, její bezpečnost a především o ekonomickou prosperitu 300 milionů amerických občanů.
Barack Obama má zcela určitě pravdu, že ekonomická situace Spojených států nebyla od velké hospodářské krize obtížnější, než je dnes. V roce 2009 však nehrozí opakování roku 1929, jenž vedl k nezaměstnanosti jedné čtvrtiny práceschopných Američanů a k propadu amerického národního produktu o více než 20 procent. Objem americké ekonomiky se loni pravděpodobně nezmenšil, "jen“ stagnoval a letos se očekává pokles o jedno až dvě procenta. Podíl nezaměstnaných roste, ale bez práce bylo na přelomu roku 2008 a 2009 "jen“ sedm procent práceschopných Američanů.
Situace americké ekonomiky a především americké vlády se za posledních 80 let také výrazně změnila. Země, která bývala zdrojem kapitálu, se stala do slova a do písmene závislou na pravidelném přísunu kapitálu ze zahraničí. Jen za posledních dvanáct měsíců „pohltila“ americká ekonomika 700 miliard dolarů, které jí poskytli věřitelé z celého světa, ale především z Číny. Americká vláda dnes utrácí přibližně pět bilionů dolarů ročně, spolufinancuje nejdražší program zdravotní péče na světě a její výdaje na důchodový systém rychle rostou.
Budou dnes fungovat osmdesát let staré recepty?
Přesto se v Americe neustále mluví o velké hospodářské krizi a i tým nového prezidenta chce zopakovat některé prvky strategie prezidenta Roosevelta z 30. let minulého století. Především jde o masivní rozpočtový stimul, který by měl do americké ekonomiky napumpovat zhruba 800 miliard dolarů během let 2009 a 2010. Takový obrovský objem peněz samozřejmě zvedne poptávku po různém zboží (betonu na stavbu silnic, solárních panelů určených k vyhřívání vládních budov, kukuřice na výrobu biopaliv...), a tedy povede k vyšší zaměstnanosti i k vyššímu růstu (nebo menšímu propadu) ekonomiky, než kdyby vláda nic nedělala. Zastánci tohoto rozpočtového programu se odvolávají na anglického ekonoma Johna Maynarda Keynese, který vlastně založil makroekonomii tak, jak se dodnes učí na většině vysokých škol.
Keynes žil právě v období velké hospodářské krize a ve svých teoriích ukázal, že v období prudkého propadu ekonomiky, v okamžiku, kdy investoři ztrácejí důvěru a zastavují investice, je to právě a pouze vláda, která může a musí vstoupit do hry a investovat, utrácet a půjčovat si, jen aby ekonomiku opět rozhýbala.
Keynesovy teorie pak aplikoval v praxi americký prezident Roosevelt, a když díky (či, jak tvrdí řada ekonomů, navzdory) této politice velká hospodářská krize skončila, bylo rozhodnuto: Keynes se stal nejvyšší autoritou v makroekonomii až do 70. let minulého století.
Americké dluhyUSA dluží světu přes dva biliony dolarů. Z toho Číně 700 miliard, Japonsku 600 miliard, ropným zemím 200 miliard, ale například i Brazílii (130 miliard), Rusku (80 miliard), Thajsku a Mexiku po 35 miliardách, Turecku 20 miliard dolarů a podobně. |
Lze tedy celou záležitost uzavřít a poděkovat nové administrativě USA, že se tak odhodlaně pouští do boje s ekonomickou krizí? Jak už to v ekonomii bývá, odpověď není tak jednoznačná, jak by se na první pohled zdálo. Sám Keynes upozorňoval, že vytváří teorii pro mimořádné situace a že v "normálních dobách“ není žádný důvod pro rozpočtové schodky – naopak vláda by měla mít přebytek ve svém rozpočtu. Jako obvykle si však politici z Keynesovy teorie vzali jen to, co se jim hodilo – tedy že vytvářet schodky je přípustné, ba dokonce prospěšné.
Amerika si tak vytvořila systém, ne nepodobný evropskému, kde vláda garantuje stále větší výdaje, ale nevyžaduje od obyvatel, aby odváděli vyšší daně. Dlouhá léta se Američanům dařilo tento nesoulad maskovat: v 90. letech to byla internetová bublina, kdy všichni bohatli z investování do akcií firem, které nikdy nevydělaly ani dolar. Začátkem 21. století se pak ve zlaté sele proměnily reality – kdo by se staral o důchod či o úspory, když ceny domů a bytů rostou o 15 procent ročně... Jenže když vlády vytvářejí schodky i v dobách dobrých, zadluží se a ekonomika si na schodky zvykne. Politika, původně zamýšlená jako krátkodobá výpomoc pro období krize, se stává standardním dlouhodobým nástrojem pro všechny vlády včetně té americké. V okamžiku krize pak musí vláda přijít s ještě větším zadlužováním – podobnost s narkomanem závislým na své droze není rozhodně náhodná.
Chůze na hraně ostrého nože?
Prezident USA tak dnes stojí před konfliktem – cokoliv je pro ekonomiku prospěšné z krátkodobého hlediska, ohrožuje její dlouhodobou perspektivu. Na druhou stranu ignorování současné krize a soustředění se jen na dlouhodobé problémy americké ekonomiky by mohlo vést ke zhroucení finančního systému a k opravdu hluboké krizi.
Americké banky a všechny finanční instituce, jejichž bohatství a úspěch byly založeny především na těchto bublinách, jsou totiž na pokraji zhroucení. Za poslední tři měsíce loňského roku napumpovalo ministerstvo financí USA více než 250 miliard dolarů do bank a v lednu 2009 muselo přidat dalších 20 miliard do Bank of America, jen aby odvrátilo její bankrot. Citigroup pak dostala od vlády stomiliardovou garanci na pochybné úvěry.
Guru KeynesJohn Maynard Keynes přišel s teorií, že v období propadu ekonomiky, kdy investoři ztrácejí důvěru a zastavují investice, musí vláda vstoupit do hry a investovat, utrácet a půjčovat si, jen aby vše rozhýbala. Keynes byl nejvyšší autoritou v makroekonomii až do 70. let. |
A jak se velké banky obávají o své přežití, nemají prostředky ani čas poskytovat úvěry americkým firmám ani domácnostem, které jsou na úvěrech závislé – jen pomocí dalších úvěrů mohou udržovat svůj vysoký životní standard a přitom splácet úvěry staré: na dům, na auto, na dovolenou v Karibiku, na univerzitu či na zubaře... V takové situaci vlastně americká vláda nastupuje jako "dlužník poslední instance“ – vládě půjčí i krachující banka, a kdyby náhodou ne, vláda si může půjčit v zahraničí a do americké ekonomiky pumpovat stovky miliard, které najednou chybějí.
Jak dlouho si může americká vláda takhle masivně půjčovat? Zjednodušeně řečeno, dokud jí bude někdo ochoten půjčit. Za posledních dvacet let půjčili Americe jak soukromí investoři, tak především asijské centrální banky stovky miliard dolarů. Čína má pohledávky vůči americké vládě ve výši 700 miliard dolarů, Japonsko 600 miliard, ropné země z Blízkého východu půjčily americké vládě 200 miliard dolarů. Ale Americe půjčují i menší a chudší země: Brazílii dluží americká vláda 130 miliard dolarů, Rusku téměř 80 miliard, Thajsku a Mexiku každému více než 35 miliard, Turecku (Turecku!) více než 20 miliard dolarů. Dohromady Spojené státy koncem roku dlužily světu přes dva biliony dolarů.
Americká vláda tedy stojí tváří v tvář obrovské vlně dluhu – vnitřního i vnějšího. Selský rozum by napovídal, že v takové situaci je třeba šetřit, případně zvýšit výnos z daní. Krátkodobý program je však právě opačný – utrácet ještě víc a daně spíš snížit.
Nová americká administrativa věří, že musí napřed nastartovat ekonomiku, ať to stojí, co to stojí, a až pak se bude věnovat důsledkům rozpočtové expanze. Takový manévr je jistě alespoň teoreticky možný. Bude však vyžadovat pevné vedení a mimořádně příznivou konstelaci vnějších faktorů. Barack Obama si věří, že se mu podaří uchovat pevné vedení na domácí půdě: ostatně, stačilo mu pár telefonátů, aby přesvědčil ty senátory, kteří ještě v listopadu horlili proti záchraně bank, aby schválili dalších 350 miliard dolarů. Kritický okamžik však přijde za rok či dva, když bude třeba zatáhnout za brzdu a začít zase šetřit.
Budoucí pastAmerický dluh představuje rozhodující objem na světových finančních trzích. Americké vládní dluhopisy jsou jako mazadlo v motoru: představují jištění prakticky za každou transakcí na finančních trzích. Pokud by finanční trhy ztratily důvěru v solventnost americké vlády, zhroutily by se podstatné části světové finanční infrastruktury. |
Šetření se neobejde bez úspor ve výdajích na zdravotnictví, dalšího zpřísnění důchodového systému a bez omezení výdajů na americkou armádu. Každý takový škrt vyvolá obrovský odpor a prezident Obama bude muset přesvědčit své voliče, že změna neznamená vždy jenom více vládních výdajů, ale někdy i jejich snižování.
Vnější prostředí bude pro Ameriku ještě nevyzpytatelnější. Relativní velikost zadlužení americké vlády sice není nejvyšší na světě, ale v absolutním vyjádření jde o rozhodující objem na světových finančních trzích. Americké vládní dluhopisy jsou jako mazadlo v motoru: prakticky za každou transakcí na finančních trzích stojí v nějaké formě jištění založené právě na amerických dluhopisech. Pokud by finanční trhy ztratily důvěru v solventnost americké vlády, došlo by k zhroucení podstatných částí finanční infrastruktury moderního světa. Američané se proto musí pohybovat velmi opatrně a musí přesvědčit finanční trhy, že dluh americké vlády je bezpečný.
Daňová reforma je nutná, ale nepopulární
Aby se celý tento obtížný manévr podařil, bude muset americká vláda – buď tato, nebo ta příští – přistoupit k dlouho odkládané reformě daňového systému. Amerika stále spoléhá na zdanění zisků firem a příjmů svých obyvatel. Tyto příjmové daně jsou hodně neefektivní a přímo vybízejí k obcházení. Celý americký daňový systém je proto neuvěřitelně složitý.
Náprava je technicky vzato velmi jednoduchá: Američané stále velmi málo daní spotřebu, především spotřebu benzinu. Galon benzinu (přes 4 litry) je zatížen daní jen necelého půl dolaru (tj. 2,50 Kč na litr). Tak nízká daň motivuje Američany k plýtvání benzinem a energiemi obecně. Ekonomicky mnohem efektivnější by bylo daň z benzinu zvýšit na několikanásobek a zároveň snížit daně z příjmů a zisků. To by změnilo strukturu americké ekonomiky mnohem efektivněji než jakékoliv dotace na sluneční panely, které plánuje Obamova administrativa. Zároveň by to motivovalo výzkum alternativních zdrojů energie a omezilo závislost USA na pochybných režimech typu Saúdské Arábie či Venezuely.
Barack Obama se zatím k tak radikální vizi daňové reformy nepřihlásil. Podle něj je život běžných Američanů už teď dost těžký, takže není možno ho dále zatěžovat zdaněním jejich miláčků v garáži. To je ovšem největší problém Ameriky – uvědomit si, že excesy posledních dvaceti let nejde prostě jen přebít dalším zadlužením, tentokrát vlády, ale že bude nutné opravdu snížit spotřebu a začít více šetřit.
Lord Keynes by se jistě obracel v hrobě, kdyby viděl, že jeho teorie, která měla zabránit naprostému zbídačení lidí v naprosto výjimečné ekonomické krizi, se používá pro udržení blahobytu a plýtvání.
