"Fakt jsem rád, že jsme přistáli," oddychl si Martin Feifer, pilot cessny, která dvě avie naviguje, když už stál oběma nohama na pevné zemi. Nepamatuje si, že by se kdy dostal do podobných nepříznivých podmínek.
V jednu chvíli bylo počasí tak špatné, že se trojice letounů rozhodla vrátit na poslední letiště. "Opravdu jsem se bál. Bylo to na hranicích našich možností," řekl. Do plánované zastávky Kiewit tak muži na létajících strojích dorazili až napodruhé.
Ještě ráno přitom vše napovídalo tomu, že nás čeká krásný den. Ranní mlhy se postupně roztrhly a zmizely, brzy vysvitlo slunce. S odletem se nikam nespěchalo, v pondělí byla totiž na programu jediná etapa - stopadesátikilometrový úsek z německého Bad Neunahru do belgického Kiewitu, tedy let ne delší než hodinu a půl.
Vstřícný personál letiště se o nás opravdu postaral a připravil nám báječnou snídani. Po údržbě letounů a tankování mají Němci zájem o fotografie. Z hangáru postupně pyšně vytáhnou pět svých větroňů a dvě menší motorová letadla a rozestaví je za naše avie. Fotograf Petr Kříž pořizuje snímky ze střechy nákladního vozu, poté ještě vzlétne malým letadélkem, aby sestavu jejich i našich letounů nasnímal z výšky.
Na Belgii vzlétají avie v poledne. Pak se zkazí počasí
Avie opouští plochu zdejšího letiště kolem poledne. Opět podniknou několik okružních letů, aby se předvedly v plné kráse, poté zmizí ve směru na Belgii.
Poučili jsme se z předchozích nezdarů a obě doprovodná vozidla vyjíždějí společně. Zdá se, že jsme to konečně sladili - držíme se při sobě, tentokrát žádné problémy v komunikaci, žádné bloudění. Míříme po dálnici na Cáchy, v autě se rozproudí vzrušená debata o hrdinném počínání našich válečných letců, o hledačích ztracených letadel, o dějinách naší země.
Jak by také ne, když náš řidič Charlie Kasal není nikdo jiný než syn legendárního pilota Karla Pablo Kasala, který za války létal v RAF. Ještě pár cest, a stanu se nadšencem do letadel, říkám si.
Z příjemného filozofování nás po hodině cesty vytrhne až telefonát z druhého vozu, který nám mezitím zmizel z očí, aniž bychom si toho všimli. Dodávka se prý vrací zpět do Bad Neunahr, protože piloti otočili letouny. Nevíme proč, máme ale pokračovat dál v cestě.
Až později se dozvídáme, že to bylo kvůli počasí. Mizerná viditelnost donutila piloty vrátit se v půlce letu. Pokoutně se raduji, že se situace začíná dramatizovat. Média potřebují vzrušení, akci i drama a já jsem rád, že ho nemusím uměle vyvolávat.
Naše auto mezitím dorazilo do Kiewitu u Zonhovenu po dvou hodinách cesty bez sebemenšího zaváhání. Letečtí fajnšmekři jsou u vytržení ze zdejšího letiště, tak krásné prý ještě neviděli. Budovy nejsou nijak zajímavé, ale přistávací plocha je rovná jako zrcadlo a pečlivě sestříhaná jak anglický trávník. Jen začít hrát golf.
V dálce vykukují typické domky z režného zdiva, krajinu nehyzdí žádná moderní budova ani vrtule větrných elektráren jako v sousedním Německu. Fotograf Petr si to nemůže vynachválit. Tady bude moci konečně nafotit snímky, kdy mu kompozici nebude nic rušit.
Nejstarší letiště v Evropě
Letiště je prázdné, nikde ani živáčka. Jako by nás nikdo nečekal. Až po chvíli přijíždí první zvědavec. Holanďan z Maastrichtu, čeká zde prý už od desíti ráno. Po něm přichází postarší pán, ředitel letiště. Bodrý chlapík nás ochotně pohostí pivem a provede nás všemi zdejšími hangáry.
Kiewit je nejstarší letiště v Belgii. Vzniklo už roku 1909. "A dost možná, že je i nejstarší v Evropě," naznačuje jeho šéf. Krásná zelená plocha byla dříve ještě delší, přistávací dráha měřila až pět kilometrů.
Kolem půl šesté dostáváme esemeskou zprávu, že letadla překročila belgickou hranici. Tak do dvaceti minut by měla přistávat. Hlouček přihlížejících se mezitím rozrostl. Brzy na obzoru rozeznáváme tři body. "Ten motor poznám už podle toho klapání," potvrzuje fotograf, že to jsou opravdu "naši". Zvuk avie je prý totiž nezaměnitelný.
Přistání je opět až napodruhé, první přelet je nad zemí a je určen fotografům a kamerám. Mávám pilotům a mám radost z toho, že náročný úsek cesty nakonec zvládli. Stále nemohu pochopit, jak se ty dřevěné stroje mohou udržet ve vzduchu, a navíc překonat takovou vzdálenost. Odvážní letci tak mají můj obdiv, stejně jako piloti cessny, bez které by avie nedolétly.
Jak se chladí letadlo
Motor prská, letadla poskakují, zadkem ryjí pečlivě střižený trávník. Belgičané si je fotografují ostošest. "Je mi líto, že jste museli tak dlouho čekat," omlouvá se pilot Mikulecký přihlížejícím, když se stroj zastaví. Zatímco si rozvazuje šálu, vysvětluje, jak se v polovině letu museli vrátit, protože neviděli ani vrtuli vlastního letadla.
V Bad Neunahr byli naopak rádi, že si návštěvu československých veteránů ještě jednou vychutnají. "Pánové, už chladíme pivo," hlásili pilotům. Chladit se ale musely i motory, které byly opět přehřáté a nešly znovu nahodit. "Od kuchtíka z místní restaurace jsme vyškemrali veškeré kostky ledu a obkládali jsme jimi motor," směje se pilot první avie. "A vychladil se dobře," dodal.
Nahoře mu ale do smíchu nebylo. Letadla se ani neviděla mezi sebou. "Marcel (pilot druhé avie, poznámka redakce) chtěl sice pokračovat dál, ale rozhodnutí bylo na doprovodné cessně," tvrdí Mikulecký. "Předpisově jsme to otočili," přiznal šofér cessny Martin Feifer. V takových situacích prý nemá smysl riskovat.
Podle Marcela za špatnou viditelnost mohla velká vlhkost z bouřek i z ohromné vodní plochy nedalekého jezera. "Vyhýbali jsme se lokálním bouřkám, které byly všude okolo," řekl. Na klidu pilotům nepřidala ani poměrně hustá zástavba. "Všude samé domečky, ploty, zídky. Kdybych musel nouzově přistát, nešlo by to," přiznal.
Na sprchu do Bruselu
Do půl hodiny začíná pršet i v Kiewitu. Je vidět, že letadla unikla bouřce zase jen o fous. Putují do hangáru pod střechu, následuje tankování, údržba, čištění. Když opět vysvitne podvečerní sluníčko a začne se opírat o trup letadla, fotograf neodolá.
Navrhuji udělat také fotografie do předvolební kampaně. Charlie Kasal by totiž rád na podzim zkusil boj o senátorské křeslo na Praze 1. "To by byly pěkné záběry na volební plakáty," doporučujeme mu pózování před avií a fotograf si už Charlieho natáčí, jak potřebuje. Při dramatických gestech budoucího člena horní komory řveme smíchy.
Senátor, jak mu už pak po zbytek dne říkáme, nás o svých vyjednávacích schopnostech a kontaktech s politiky přesvědčí hned vzápětí. S českými zástupci v Bruselu se mu podaří domluvit možnost osprchovat se či přímo přespat v jednom diplomatickém bytě v Bruselu. Na letišti totiž sprcha není.
Následuje komická jízda. Osm lidí se namačká do nissanu s ručníky v ruce a jede se osprchovat do sto kilometrů vzdáleného centra Evropské unie. Někteří se po osvěžujícím koupelnovém zážitku zase vracejí zpět na letiště. Díky obětavosti našeho diplomata Petra Polívky dostáváme klíče od jednoho z bytů v českém domě. Konečně spíme i jinde než na letištní trávě.
