Po vstupu České republiky, Polska a Maďarska do NATO byl v dubnu 1999 uveřejněn tzv. Membership Action Plan (MAP), který představuje oproti programu Partnerství pro mír (PfP) hlubší rámec spolupráce členských a kandidátských států.
Představuje „přípravku“ na členství v řadě oblastí: vojenské připravenosti a interoperability, obranného plánování, výměny zkušeností a poradenství, zavádění mechanismu civilní kontroly ozbrojených sil, dodržování lidských práv a vlády zákona, prosazování ekonomických svobod, sociální spravedlnosti a envirometální odpovědnosti, zajištění bezpečnosti sdílených informací, úpravy domácí legislativy tak, aby byla slučitelná se členstvím v NATO, vyčleňování dostatečných zdrojů atd.
K MAP se přihlásilo a zároveň deklarovalo svůj zájem vstoupit do NATO celkem devět zemí: Albánie, Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Makedonie, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Po třech letech tyto státy v míře odvozené o jejich politické vůle i ekonomické a sociální situace dosáhly různého stupně pokroku a právě pražský summit by měl dát odpověď na otázku, zda jejich vynaložené úsilí bylo dostatečné.
Situace nových kandidátů na členství je dnes významně odlišná od pozice České republiky, Polska a Maďarska, které vstoupili do NATO v březnu 1999. Důvodů této odlišnosti je hned několik: státy, které vstoupily do NATO v zatím poslední vlně rozšíření, byly přijaty na základě politického rozhodnutí do značné míry ovlivňovaného a ospravedlňovaného zájmy USA a Německa, vlastních zahraničněpolitických ambicí, relativně vyrovnané a na postkomunistické poměry vysoké připravenosti, racionální analýzy praktických předpokladů pro vstup kandidátů a také nepochybných historických sentimentů a politického symbolismu.
V současné době však musí nové kandidátské státy počítat s tím, že priority pro novou vlnu rozšíření se odvíjejí mnohem více od jejich reálné praktické připravenosti. Jestliže skutečně vážnými kandidáty na členství byly v roce 1997, resp. 1999 tři relativně srovnatelné státy, tak v roce 2002 se bude rozhodovat mezi devíti státy s různou dosaženou úrovní politického, hospodářského a vojenského vývoje.
Kolik a které státy budou vyzvány k přistoupení k NATO, to závisí na několika faktorech: za prvé na hodnocení zkušeností z posledního rozšíření; za druhé na váze postojů regionálních názorových platforem uvnitř NATO, za třetí na externích vlivech, zejména na postoji Ruska a za čtvrté a především na stupni vlastní připravenosti a pokroku dosaženém při naplňování MAP.
Přestože se státy, které přistoupily k NATO v roce 1999, stále nacházejí v zatím neukončeném procesu integrace do této obranné organizace, splnily pouze minimální požadavky na vzájemnou interoperabilitu a tyto země procházejí obdobím náročných přeměn souvisejících s pojetím vlastních ozbrojených sil i s hledáním výrazu autonomní bezpečnostní politiky, nenaplnily se předpovědi pesimistů obávajících se ohrožení funkčnosti Aliance či nadměrného ekonomického vyčerpávání nových členů.
Je sice pravdou, že řadu a možná většinu často nepopulárních, ekonomicky náročných a politicky citlivých kroků v oblasti obrany mají tyto státy ještě před sebou, ale z celkového pohledu lze zatím poslední rozšíření označit za úspěšné.
Pro jednotlivé nové kandidátské země se může ukázat jako rozhodující také regionální podpora stávajících členských států, založená do značné míry na vzájemných tradičních kulturních nebo historických vazbách nebo na regionálních zájmech jednotlivých zemí. Severské státy (Dánsko, Norsko a Island) tak významně podporují začlenění pobaltských zemí, Francie podporuje vstup Rumunska a Slovinska, Turecko podporuje Rumunsko a Bulharsko, Česká republika, Polsko a Maďarsko usilují o vstup Slovenska atd. Výsledná konstelace vzájemného podporování a hledání co nejširšího konsensu se tak může stát velmi důležitá pro ty uchazečské země, které oproti jiným kandidátům v řadě oblastí zaostávají (např. Rumunsko nebo Bulharsko).
Velmi důležitý je také dopad rozšíření na celkovou kontinentální bezpečnostní situaci. Z tohoto důvodu je nutné brát zřetel na názory a zájmy Ruské federace, která se rozšiřováním a posilováním NATO cítí být ohrožena. Zejména v loňském roce však došlo k (pro nové kandidátské země) pozitivnímu posunu v názorech na straně Ruska, které ještě donedávna striktně a nekompromisně odmítalo další rozšíření NATO, zejména o pobaltské země. Změny ve vrcholné ruské politice a výrazné zlepšení rusko-amerických vztahů vedly k současnému zmírnění původního odmítavého stanoviska a Rusko dnes vystupuje jako stát, který sice s rozšířením nesouhlasí, ale je s ním smířen.
Jiným důležitým externím faktorem, který bude brán u každé země usilující o vstup do NATO v potaz, bude nepochybně i její vyhlídka na přijetí do Evropské unie, ať už vzhledem ke stále těsnější institucionální a praktické spolupráci obou mezinárodních uskupení, tak k možnostem ekonomického a politického zajištění společné obrany v kontextu sjednocující se Evropy.
Avšak zcela nejdůležitějším faktorem bude nepochybně stupeň vlastní připravenosti a schopnost plnění závazků vyplývajících ze členství. Nespornou výhodu budou mít ty kandidátské země, které vykazují nejvyšší míru politické stability, ekonomické prosperity a záruky vlastní obranné dostatečnosti. I z tohoto důvodu jsou mj., favority země jako Slovinsko a (pokud nedojde k návratu Vladimíra Mečiara k moci) také Slovensko. Ani dynamicky se rozvíjející pobaltské státy nejsou bez šancí, avšak státy jako Albánie, Makedonie nebo Bulharsko naopak budou pravděpodobně muset najít dostatek závažných argumentů nebo mezinárodní politické podpory pro své začlenění do NATO v nadcházející vlně.
Zda a za jakých podmínek dojde k rozšíření NATO, které státy budou přizvány do této obranné organizace a kolik jich bude či jaký dopad případné odmítnutí bude mít na neúspěšné kandidáty, to jsou otázky, na jejichž odpovědi si budeme muset počkat do letošního podzimu. Ochota přizvat nové členy a otevřít NATO dále na Východ je jednoznačně deklarována, mezinárodní situace je ještě příznivější než v roce 1997 a zkušenosti se zatím posledním rozšířením opravňují k mírnému optimismu. Zdá se tak, že záleží především na ochotě a vůli kandidátských zemí splnit vstupní kritéria a na jejich schopnosti přesvědčit stávající členy o svém místě v NATO.
22. dubna 2002 0:02
