Dvanáctiletý Manuel Calderón přežil. A to jen díky tomu, že ve chvílích, kdy se ze sopky Casitas valilo smrtící bahno, jen náhodou navštívil dědečka. Jeho dům, ten jediný z celé vesnice, proud bahna ušetřil.
Ve vzduchu se tady v pondělí vznášel podivný a nesnesitelný zápach, zápach smrti. Pach hnijícího bahna, lidských i zvířecích těl se pod žhavým sluncem mísil se sladkou vůní hromad pomerančů, které ještě před pár dny rostly v této úrodné sopečné půdě.
"Byl jsem tehdy na pastvě s dobytkem, když jsem uslyšel ten hrozný lomoz," říká šestadvacetiletý José Mercedes. "Uviděl jsem neuvěřitelný proud vody a bahna, který před sebou smetal domy, stromy, vše. A zabíjel lidi."
Také José přežil, byl tehdy pár set metrů za vesnicí. Ztratil bratry, ženu a dvě děti, když se jezero dešťové vody, které vyplnilo kráter sopky Casitas, vylilo po svazích vulkánu.
José neví, zda se to událo ve čtvrtek nebo v pátek. Neví to ani zhruba ty dvě stovky zachráněných, kteří přežili. Jsou totiž stále v šoku. Několik set mrtvých těl již záchranáři vyprostili, ale na dva tisíce lidí je stále ještě nezvěstných.
Záchranáři se tady spíš změnili v hrobníky. Čeká je těžký úkol. Po pás v pozvolna vysychající břečce, chytají se větví bahnem pohřbených stromů a shromažďují mrtvá těla na hromady. Musí je rychle spálit, aby se nešířily nakažlivé nemoci.
"Je to jak měsíční krajina. Stěží se tomu dá uvěřit, pokud se to nevidí na vlastní oči," říká nikaragujský ministr obrany Pedro Joaquín Chamorro, který navštívil postiženou oblast a viděl desítky otřesných situací. Ministr se zřejmě až do konce života nezbaví pohledu, který viděl v devastované vesnici - jak vyhladovělé prase ožíralo tělíčko dítěte uvázlé v bahně.
Nikaragujská vláda zvažuje, že vyhlásí celou oblast kolem sopky Casitas, zhruba sto dvacet kilometrů severozápadně od Managuy, za národní hřbitov.
Co člověk, to tragédie. Například jeden muž napůl pohřbený v bahně přes sto hodin marně mával na přelétající vrtulníky se zachranáři. Když pomoc došla k němu, bylo už pozdě, nepřežil.
A když se Chamorro zeptal Josého, kde kdysi stál jejich domek, mladý muž, jehož jediným majetkem jsou nyní jen staré šortky, které má na sobě, jen beze slova ukázal kamsi do nedohledného moře bahna.
V nedalekém městě Chinandega, kam byli sváženi zachránění, seděl jedenáctiletý Kelvin Madriaga, hlavu v obvazech, na provizorním lůžku v nemocnici. Přemýšlel o osudu svých nejbližších.
"Nevím, zda jsou mrtví či živí," říká. Dvanáctiletý Manuel Calderón to však ví. Ztratil své sourozence i rodiče. Přežil jen díky tomu, že v onu chvíli byl v dědečkově domě, jediném, který zde zůstal stát. Šokem ztratil řeč.
Ve vzduchu se tady v pondělí vznášel podivný a nesnesitelný zápach, zápach smrti. Pach hnijícího bahna, lidských i zvířecích těl se pod žhavým sluncem mísil se sladkou vůní hromad pomerančů, které ještě před pár dny rostly v této úrodné sopečné půdě.
"Byl jsem tehdy na pastvě s dobytkem, když jsem uslyšel ten hrozný lomoz," říká šestadvacetiletý José Mercedes. "Uviděl jsem neuvěřitelný proud vody a bahna, který před sebou smetal domy, stromy, vše. A zabíjel lidi."
Také José přežil, byl tehdy pár set metrů za vesnicí. Ztratil bratry, ženu a dvě děti, když se jezero dešťové vody, které vyplnilo kráter sopky Casitas, vylilo po svazích vulkánu.
José neví, zda se to událo ve čtvrtek nebo v pátek. Neví to ani zhruba ty dvě stovky zachráněných, kteří přežili. Jsou totiž stále v šoku. Několik set mrtvých těl již záchranáři vyprostili, ale na dva tisíce lidí je stále ještě nezvěstných.
Záchranáři se tady spíš změnili v hrobníky. Čeká je těžký úkol. Po pás v pozvolna vysychající břečce, chytají se větví bahnem pohřbených stromů a shromažďují mrtvá těla na hromady. Musí je rychle spálit, aby se nešířily nakažlivé nemoci.
"Je to jak měsíční krajina. Stěží se tomu dá uvěřit, pokud se to nevidí na vlastní oči," říká nikaragujský ministr obrany Pedro Joaquín Chamorro, který navštívil postiženou oblast a viděl desítky otřesných situací. Ministr se zřejmě až do konce života nezbaví pohledu, který viděl v devastované vesnici - jak vyhladovělé prase ožíralo tělíčko dítěte uvázlé v bahně.
Nikaragujská vláda zvažuje, že vyhlásí celou oblast kolem sopky Casitas, zhruba sto dvacet kilometrů severozápadně od Managuy, za národní hřbitov.
Co člověk, to tragédie. Například jeden muž napůl pohřbený v bahně přes sto hodin marně mával na přelétající vrtulníky se zachranáři. Když pomoc došla k němu, bylo už pozdě, nepřežil.
A když se Chamorro zeptal Josého, kde kdysi stál jejich domek, mladý muž, jehož jediným majetkem jsou nyní jen staré šortky, které má na sobě, jen beze slova ukázal kamsi do nedohledného moře bahna.
V nedalekém městě Chinandega, kam byli sváženi zachránění, seděl jedenáctiletý Kelvin Madriaga, hlavu v obvazech, na provizorním lůžku v nemocnici. Přemýšlel o osudu svých nejbližších.
"Nevím, zda jsou mrtví či živí," říká. Dvanáctiletý Manuel Calderón to však ví. Ztratil své sourozence i rodiče. Přežil jen díky tomu, že v onu chvíli byl v dědečkově domě, jediném, který zde zůstal stát. Šokem ztratil řeč.
