Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Trosky a hromada těl. Od největší letecké havárie v Česku uplynulo 40 let

  6:45aktualizováno  6:45
Větve stromů v úrovni okének letadla. To bylo první, co cestujícím letu JP-450 napovědělo, že něco není v pořádku. Bylo to těsně před nárazem. Pád letadla DC-9 společnosti Adria před čtyřiceti lety nepřežilo 68 cestujících. Další zemřeli po převozu do nemocnice. Co prožívali cestující, letecký personál i svědci neštěstí u pražského Suchdola odhaluje spis StB, která havárii vyšetřovala.

Prvním, kdo na palubě věděl, že něco není zcela v pořádku, byl zřejmě Vladimír Velich. Na ruzyňském letišti pracoval v radioprovozu. Třicátého října 1975 se však vracel s manželkou z dovolené ROH v Jugoslávii. Seděli na trojsedačce kousek za křídlem na pravé straně letadla.

Venku byla mlha. Devětačtyřicetiletý muž však dobře znal „standardní zatáčku“, kterou letadla letící od jihu u Prahy dělala, aby se nasměrovala na přistávací dráhu. „Řekl mi, že to pilot vzal příliš prudce, a že je zvědav, jak mu to vyjde. To je jediné, co mi říkal. Když jsem se na něj podívala, měla jsem dojem, že má strach,“ uvedla u výslechu Libuše Velichová.

Pilot a odborník na letecké nehody Ladislav Keller ve čtvrtém dílu knihy Nehody dopravních letadel v Československu připomíná vyprávění Velichovy ženy o tom, jak manžel před pádem vyrazil varovat posádku (zmínku najdete v článku o pádu letadla zde). Podle záznamů StB však Libuše Velichová nic takového neřekla. Když se poprvé probrala z bezvědomí, uviděla manžela a znovu vědomí ztratila. Podruhé se probrala na chvíli při vyprošťování z trosek a poté až v nemocnici. Její manžel pád letadla nepřežil.

Náraz, trhání letadla a pak moment ticha

Ostatní přeživší zmiňují jako předzvěst tragédie buď stromy za okénkem, nebo okamžik, kdy pilot přidal plyn. Pak letadlo zavadilo o zem. „Přišly dvě velké rány za sebou, které jakoby splynuly v jednu. Všechno se začalo trhat,“ uvedl tehdy 25letý Vlastimil Slezák.

O čtyřicet let později vzpomínal, že se s ním utrhla sedačka a nakonec skončil zavalen právě tělem pana Velicha. „Jak na mně ležel, tak jsem nemohl dýchat. Chlap měl osmdesát kilo. Bolela mě levá ruka, která byla zlomená. Nakonec jsem ale dokázal rozepnout přezku pásu,“ vzpomínal.

Fotogalerie

Podobně popisovala nehodu v roce 1975 i letuška, která jako jediná z posádky přežila. „Měla jsem pocit, že jsme se nejdříve něčeho dotkli levým křídlem a těsně potom i trupem, protože zhasla světla. Silně se zaprášilo a cítila jsem, jak se kolem mě omotávají plechy,“ uvedla Taťána Riavec.

Cestující Olga L. mluvila o zvuku špatně zapadajících ozubených kol. „Z horní části letadla se sypala nějaká umělá hmota, jako když chumelí. Mezitím padaly kabáty a oděvní součásti. Tento okamžik trval jen několik vteřin, neboť pak jsem byla sevřena mezi dvě sedadla,“ uvedla.

Popsat, co se dělo ve chvíli pádu, dokázalo jen několik přeživších. Někdo prostě sklonil hlavu a zavřel oči. „Motory více zahučely, následoval náraz, hluk. Zavřela jsem oči a po chvilce bylo ticho. Bolest jsem necítila. Říkala jsem si, já žiju,“ vypověděla tehdy 58letá Františka W. Po pádu zůstala připoutaná na sedačce obalené plechem jako v jakémsi kornoutu.

Jiní si už okolnosti pádu nedokázali vybavit. „Já jsem více nevnímal, jen jsem cítil údery po celém těle. Když jsem začal vnímat, byl jsem mezi rozházenými troskami letadla,“ řekl vyšetřovateli StB Jaroslav F. Většina přeživších však po pádu ihned upadla do bezvědomí. Probrali se buď mezi troskami, nebo až v nemocnici.

První chvíle mezi troskami

Ti, co na tom byli nejlépe, začali rychle pomáhat dalším cestujícím. Alena B. uvedla, že její sedačka skončila po několika kotrmelcích asi 10 až 15 metrů od letadla u nějakého domu. Rychle se odpoutala a schovala se za dům, protože se bála výbuchu. Když se nic nedělo, vyrazila na pomoc ostatním.

Další cestující se z trosek dostávali obtížněji. „Pode mnou se nacházela nějaká paní a několik mužů. Nade mnou potom paní Růžena Z., na kterou jsem zavolala a která mi sdělila, aby chvíli počkala, že se sama bude snažit vyprostit. Když se vyprostila, snažila jsem se o to také, ale uvědomila jsem si, že jsem ještě připoutaná. V tu dobu byl v letadle strašný hluk, křik raněných,“ popsala, jak se dostala z trosek 29letá Olga L.

Když se uvolnila, vytáhla z trosek i paní, která ležela pod ní a měla zlomenou nohu. Pak se vrátila, ale další muž její pomoc odmítl s tím, že má něco s páteří.

„Dále jsem se snažila vyprostit dva muže, na kterých ležel již mrtvý muž. To se mi nepodařilo, proto jsem vyběhla z letadla a křičela, aby mi někdo šel pomoci. Přestože se tam pohybovali nějací lidé, nikdo mě neposlechl. V tu chvíli přijela jedna sanitka,“ vzpomínala při výslechu.

Následně se snažila najít Boženu H., po které se marně ptal její zraněný manžel. Ženu znala a věděla, že seděla v poslední řadě. Nenašla ji a u výslechu uvedla, že ji možná jen nedokázala identifikovat. Božena H. byla jednou z obětí. „Pak jsem chodila a přikrývala raněné, aby jim nebyla zima, jak mi nějaký muž ze sanitky poradil,“ pokračovala ve výpovědi. Nakonec také ji odvezla sanitka.

Trosky byly skoro neviditelné

Brzy dorazili první svědci. „Na místě ani nebyly vidět trosky letadla, jen velká spoušť rozházených věcí a v jednom místě jsme nalezli mrtvolu. Pak jsme si všimli asi sedmi lidí. Jeden s rozraženým čelem se mě ptal, ‚kde jsme‘. Pak starší člověk s obličejem od krve, který s námi normálně hovořil, řekl, že letěli z Jugoslávie,“ vzpomínal tehdy 25letý montér Antonín N., který se před pádem letadla připravoval s kolegy na opravu nedalekého vedení vysokého napětí.

KVÍZ: Kdo se směje Zemanovu polibku?

Připomeňte si další říjnová výročí

„Přímo z trosek jsme pomohli vyprostit další čtyři cestující, kteří byli živí. Bezpečně si pamatuji, že jsem pomáhal vyprostit cestujícího, který byl zavalen dalšími troskami, kterému jsem podal ruku a sám vylezl, ale upozornil nás, že další jsou na tom hůře. Při vyprošťování jsme trhali sedačky a přeřezávali poutací popruhy. Kolik přesně lidí jsem vyprostil, si nepamatuji. Byl jsem tak šokován, že mi nějaké podrobnosti unikají,“ dodal montér.

Jindra R. přijela krátce po nehodě autem. „Muž, který to na místě organizoval, mi řekl, abych jednoho ze zraněných odvezla do Motola. Byl to muž kolem 40 let s otokem levé strany hlavy a krvácel i z levé strany na stehně. Byl v šoku. Za jízdy mi řekl, že letěli z Jugoslávie,“ uvedla.

Do nehody bezproblémový let

Cestující i přeživší letuška popisují let po startu z letiště v Tivatu jako normální, bez komplikací. Vzpomínají, že nejprve bylo jasno, byly vidět Alpy a teprve nad Československem se obloha zatáhla. Občas bylo vidět krajinu v mezerách mezi mraky. Jedna z cestujících uvedla, že zahlédla Vltavu a Slapy. Krátce poté letušky začaly cestující připravovat na přistání.

Také řízení letového provozu nezaznamenalo větší potíže. Dispečer Zdeněk J. převzal letoun poté, co přeletěl hranice v 9:01. Po identifikaci žádal pilot o informaci o počasí. Bylo mu ohlášeno, že celková viditelnost v Praze je 1 500 metrů a na dráze 25 jen 200 metrů. Zároveň byl upozorněn, že na dráze nefunguje ILS (elektronický přístrojový přistávací systém) a PAR (přistávací radar).

„What Shall I Do,“ (co mám dělat) reagoval pilot. Dispečer mu doporučil „vyčkávat, nebo divertovat někam jinam“. O tři minuty později však přišlo nové hlášení, podle kterého byla viditelnost na dráze 1 100 metrů. Pilot se ještě zeptal, zda skutečně nesvítí přistávací světla. To ale dispečer po ověření odmítl s tím, že jsou v pořádku. V oblasti Benešova předal letadlo kolegům, kteří piloty naváděli na letiště před vlastním přistáním.

Dispečer Václav S. převzal letadlo na výšce 1 500 metrů. „Vydal jsem příkaz pokračovat na maják PG a další maják PR, pak provést standardní zatáčku. Klesat na 550 a tlak QFE 981. Všechny údaje jugoslávské letadlo správně potvrdilo,“ uvedl. Takto nastavený tlak byl i na přístroji nalezeném v troskách.

Letadlo se naposledy ozvalo v 9:19. Pak jej měla převzít věž letiště na Ruzyni. Na její volání v 9:21 už ale posádka nereagovala. V 9:28 byl poprvé ohlášen pád letadla.

Plameny expertizy vyvrátily

Poslední chvíle nebylo jugoslávské letadlo ani na radarech, a tak okamžiky před nehodou popisují hlavně svědci z okolí jeho pádu. Ne všechny výpovědi jsou však věrohodné - několik svědků například tvrdilo, že viděli plameny už před pádem letadla, což expertizy nepotvrdily.

Na mlhavém počasí se všichni shodují. Nejprve slyšeli hluk až hvízdání. Bylo zřejmé, že letadlo je nezvykle nízko. Vlastní letoun zahlédli až krátce před pádem. Část svědků říká, že se pilot na poslední chvíli snažil letoun zvednout.

Kapitán říční lodě Zdeněk Č. byl právě v místě zvaném Sedlecký oblouk. „Letadlo směřovalo mírně pod horizont do tří čtvrtin svahu. V tom jsem si řekl, že to ten chlap nemůže vybrat. Letadlo se snažilo nabrat výšku, zvedl se mu předek, pak se zadek jakoby ponořil mezi stromy,“ vypověděl. To potvrzují i fotografie poničených stromů na okraji svahu nad Vltavou.

Kapitán už pak za horizont neviděl. Svědci ze zahrádkářské kolonie, kam letadlo dopadlo, tvrdí, že následoval výbuch, vyšlehl plamen a objevil se černý kouř. Podle expertizy hořelo jedno z křídel a jeho okolí, ale oheň rychle uhasl.

Vyšetřování: na vině byla zřejmě posádka

Místo nehody bylo po odjezdu sanitek uzavřeno a převzali jej vyšetřovatelé. Nasbírali obrovské množství materiálu. Našli černé skříňky, které však mnoho nového nepřinesly. Přestože kabina byla „roztříštěna na drobné kusy“, což potvrzují i fotografie, podařilo se nalézt většinu přístrojů.

Znalci postupně vyloučili, že by za nehodou byla technická závada včetně výpadku motorů či výbuch trhaviny uvnitř letadla. Uvedli, že se posádka držela instrukcí, jen skutečná dráha byla posunuta asi o kilometr východně, proto nebyl přesně přeletěn maják PR ani PG. Značné odchylky našli také v „horizontální trajektorii letu“.

Jako pravděpodobnou příčinu stanovili, že „posádka letadla nedodržela stanovený výškový profil letu ve střední části přiblížení“. Svou roli pak sehrálo i počasí, konkrétně mlha.

Ze spisu StB není zcela jasný počet obětí. Jisté je, že 68 lidí zahynulo ihned po pádu a 52 lidí odvezly sanitky do pražských nemocnic. Vyšetřovací spis pak obsahuje jmenné soupisy obětí připojené k souhlasu s jejich pohřbením. Na jednom jsou jména čtyř členů posádky. Na dalších nejprve 70 a pak 71 obětí z řad Čechoslováků. Zároveň je ve spisu i zpráva, že v nemocnici zemřelo šest lidí bez uvedení totožnosti. Vzápětí je uvedeno ještě jméno jednoho zemřelého a dalších dvou, kteří jsou ve velmi vážném stavu.



Témata: StB
Po stopách vrahů s Jiřím Pánkem




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.