Jisté je, že do události byly zapleteny Izrael, Palestinci, různé libanonské ozbrojené formace a možná i Sýrie, jejíž vojska byla v Libanonu od roku 1976 do roku 2005.
Ve značně nepřehledné libanonské občanské válce byli místní křesťané vždy proti přítomnosti Palestinců v zemi. Libanonští muslimové ji ale schvalovali. Masakru předcházela smrt libanonského designovaného prezidenta, křesťana Bašíra Džamáíla, který zahynul při atentátu 14. září 1982. Autorství útoku bylo dlouho přisuzováno Palestincům, nyní jsou zmiňovány i prosyrské milice.
Ohnivé pozadíMasakr v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla na jihozápadě Bejrútu 17. a 18. září 1982 spadá do libanonské občanské války (1975-1990), ale i do období palestinských útoků z Libanonu proti Izraeli. To vedlo v červnu 1982 židovský stát k zahájení ofenzívy Mír Galileji s cílem vypudit ze země palestinské hnutí odporu, což se podařilo. Izrael pak okupoval asi polovinu libanonského území, z něhož se stáhl do června 1985, v květnu 2000 vyklidil i bezpečnostní pásmo na jihu země. |
Masakr za třicet šest hodin
V odvetu vtrhli o tři dny později křesťanští falangisté, nejspíš pod vedením Elieho Hubajky a za nečinného přihlížení izraelských vojáků, do bejrútských palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatíla, kde za 36 hodin zmasakrovali mnoho set osob, mužů, žen i dětí.
Počet mrtvých se nejčastěji odhaduje od 760 až do 3 500 osob, nejvíce z nich bylo Palestinců. Britský novinář Robert Fisk, který tábory jako jeden z prvních žurnalistů navštívil, odhadl v roce 2002 v článku pro list The Independent počet mrtvých na 1 700 a například palestinský červený kříž uvádí přes 3 000 mrtvých v táborech.
Oba tábory byly po celá 70. léta (od vyhnání Palestinců z Jordánska po takzvaném černém září v roce 1970) středisky palestinského hnutí odporu a jejích hlavních orgánů. Palestinští bojovníci byli ale z táborů na pokyn vedení odsunuti již koncem srpna a počátkem září 1982.
Šaron přišel o ministerské křeslo
Kromě masivních protestů ze strany Palestinců měla akce v Bejrútu značnou odezvu i v Izraeli. Již 24. září proběhla v Tel Avivu čtyřsettisícová demonstrace (v tehdy čtyřmilionové zemi) a o čtyři dny později jmenoval premiér Menachem Begin vyšetřovací komisi.
Ta 7. února 1983 zveřejnila své závěry: vina tehdejšího ministra obrany Ariela Šarona nebyla kriminální, ale politická. Neměl přehlédnout, že "falangisté jsou připraveni páchat krutosti a že nenáviděli Palestince", a měl by z toho vyvodit osobní důsledky. Podle komise se Šaron a izraelští generálové nepokusili dostatečně rychle a razantně masakr zastavit; kromě Šarona byl za masakr shledán nepřímo odpovědným i tehdejší náčelník generálního štábu Izraelských ozbrojených sil Rafael Ejtan.
Když ani poté Šaron, kterého Palestinci poté léta označovali za "bejrútského řezníka", z křesla ministra obrany neodstoupil, 10. února následovala další demonstrace a o čtyři dny později vláda svým hlasováním zbavila Šarona křesla ministra.
Smrt před výpovědí
Pozdější libanonský poslanec a ministr Hubajka svou odpovědnost za masakr vždy popíral. V roce 2000 bylo v Libanonu zahájeno vyšetřování jeho podílu na masakru. Koncem roku 2001 údajně hodlal u soudu v Belgii vypovídat proti Šaronovi, tehdejšímu premiérovi, že může dokázat svoji nevinu a Šaronovu plnou odpovědnost. Ještě před výpovědí byl ale Hubajka zabit při pumovém atentátu v Bejrútu. Vedení Libanonu pak z jeho vraždy obvinilo Izrael, ten to ale odmítl.
Francouzský dokumentarista Pierre Rehov, který natáčel s bývalými libanonskými vojáky, ve svém snímku Svatá země: křesťané v ohrožení tvrdí, že za masakr byl odpovědný právě Hubajka. A to i přesto, že jej Šaron údajně měl nabádat, aby se choval humánně. Hubajkův bývalý osobní strážce Robert Marún Hátim ve své knize Z Izraele do Damašku zase napsal, že masakr nařídil Hubajka navzdory izraelským pokynům a ve snaze se chovat jako velitel "důstojné" armády.
Šaron, který s přímočarostí sobě vlastní vždy tvrdil, že s masakrem "nemá žádný problém", utrpěl v lednu 2006 těžkou mozkovou mrtvici a od té doby je v kómatu.
Tábory Sabra a Šatíla byly ale v centru bojů i jindy. Již v červenci 1981 v nich bylo při izraelském náletu zabito asi 300 lidí a 800 zraněno. A v takzvané válce o tábory, ve které od května 1985 do dubna 1987 mezi sebou bojovali Palestinci a bojovníci šíitského hnutí Amal, bylo na 2 400 osob zabito a 3 500 zraněno. Tábory byly tehdy téměř zcela zničeny.
