Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ze Saddámova přítele jeho kořistí. Před 25 lety padl lehkovážný Kuvajt

  19:33aktualizováno  19:33
Přesně před dvaceti pěti lety zlomily divize elitní irácké Republikánské gardy odpor zbytků kuvajtské armády, která marně bránila svůj emirát proti vojskům diktátora Saddáma Husajna. Kuvajťany zastihl útok nepřipravené. A svět měl v době konce studené války novou krizi číslo jedna.

Irácký tank projíždí hlavním městem Kuvajtu. (4. srpna 1990) | foto: AP

Zřejmě nikdo z vládních činitelů Kuvajtu si onoho léta 1990 nepřipouštěl, že Saddám Husajn nechřestí čtvrtou největší armádou světa pro nic za nic a že je odhodlaný svého ekonomického spojence z dob války s Íránem opravdu napadnout.

Jenže se tak stalo. A když Iráčané zaútočili, kuvajtské jednotky, které by - to je třeba říci - patrně neměly šanci ubránit svou zemi ani při plné připravenosti, byly umlčené většinou do několika hodin. Těžko říci, zda by dnes Blízký východ vypadal jinak, kdyby se byl Kuvajt dokázal bránit alespoň několik dní - a zda mohl mezinárodní tlak v takovém případě přimět Bagdád k zastavení útoku.

Odhozené přátelství

Vztahy obou zemí v 80. letech rámovala společná obava z exportu teokratické revoluce nového íránského režimu. V Kuvajtu to ostatně ajatolláh Chomejní zkoušel a iráckou populaci autoritářsky řízenou sekulárními sunnity tvořili z většiny šíité, takže irácká obava možná nebyla úplně bezdůvodnou paranoiou.

V útočné válce, kterou Irák proti Íránu zahájil a vedl (za podpory některých zemí, přičemž např. americký postoj výstižně definoval exministr zahraničí Henry Kissinger větou „škoda, že oba nemohou prohrát“), proto Kuvajt Husajnovu režimu štědře půjčoval a když boje zničily irácký přístavní terminál Basra, otevřel Kuvajt iráckým lodím své přístavy.

Husajnova vojska ale kýženého rychlého vítězství nedosáhla a válka trvající téměř celou dekádu Irák zruinovala, bez zahraniční finanční pomoci by se neobešel. Když boje skončily, Kuvajťané natáhli ruku: vraťte nám ty miliardy dolarů, co jsme vám půjčili!

Irák peníze neměl, ale s argumentem, že před Íránem zachránil i Kuvajt, odpuštění dluhu nedosáhl - ostatně vděčnost není v mezinárodní politice příliš častým jevem. Nepodařilo se mu také na poli exportérů ropy (OPEC) přimět Kuvajt, aby omezil těžbu této suroviny a tím zvýšil její cenu (a návazně i irácké příjmy z jejího prodeje). Pro Kuvajt s rozvinutým sekundárním ropným průmyslem totiž nebyla cena surové ropy klíčovým parametrem a více mu vyhovovalo těžit se zřetelem na kvantitu.

Mezi roky 1988 a 1990 tak irácko-kuvajtské vztahy nebezpečnou rychlostí ochládaly. Iráčané obvinili Kuvajt, že šikmými vrty krade ropu z iráckého území (to se neprokázalo), a přisunuli ke kuvajtské hranici sto tisíc vojáků. Kuvajt nakonec 25. července 1990 souhlasil, že těžbu ropy omezí, aby její cena mohla stoupnout, což média označila za irácké diplomatické vítězství.

„Zelená“ od velvyslankyně? Červená to nebyla

Téhož dne se americká velvyslankyně April Glaspie setkala s Husajnem. Záznam schůzky, zformulovaný americkou ambasádou, zveřejnil server Wikileaks (najdete jej zde).

Husajn podle depeše vzkázal do Bílého domu, že si přeje přátelství s USA, není si ale jist, zda Bílý dům chce totéž. „Irák je tak chudý, že bude muset zrušit vdovské i sirotčí důchody, zatímco bohatý Kuvajt nerespektuje pravidla OPEC,“ stěžoval si diktátor, který se podle ambasadorky jinak choval srdečně, rozumně a vřele. (Kuvajt si jako řada jiných arabských zemí vykládal kvóty na export ropy relativně volně, pozn. red.)

Glaspie mu podle depeše americké ambasády sdělila, že USA budou pokládat za neomluvitelné „jiné než mírové prostředky řešení sporů“. Zároveň ale uvedla, že USA neplánují proti Iráku vést „ekonomickou válku“ a že na vnitroarabské spory USA „nemají názor“. Husajn si to podle některých ohlasů mohl vyložit jako tichý souhlas s případnou invazí.

Velvyslankyně později uvedla, že nepředpokládala, že by Husajn byl skutečně odhodlán Kuvajt plošně dobýt. Soudila, že Husajn nanejvýš obsadí sporná ropná pole v pohraničí. Její kariéra nicméně fakticky skončila.

Z amerického záznamu o setkání se zdá, že Husajn tehdy vnímal USA jako možného spojence, s nímž se nechce rozhádat a který bude mít pochopení pro těžkosti irácké ekonomiky po vyčerpávající válce s Íránem, tehdy úhlavním americkým protivníkem v regionu.

Zajmout emíra se nepodařilo

Ke smíru nakonec nedošlo a o týden později tanky Republikánské gardy, vrtulníky s komandy a čluny s námořní pěchotou vpadly do Kuvajtu. Bagdád útok zdůvodnil několika převážně nacionalistickými argumenty. Označil Kuvajt za nedílnou součást Iráku (distrikt Basra byl kdysi součástí Osmanské říše, Kuvajt z něj byl oddělen v roce 1899, kdy se stal britským protektorátem). Kuvajtského emíra Iráčané vykreslili jako tyrana, kterého chce vlastní lid svrhnout, a obvinili Brity, že hranici Kuvajtu a Iráku za koloniální doby záměrně stanovili tak, aby omezili případný přístup Iráku k moři.

Nepřipravený Kuvajt

Podle autora Historie Kuvajtu Michaela S. Caseyho byl Kuvajt na válku i přes rostoucí iráckou hrozbu připraven velmi špatně.

Vzhledem k minimální rozloze země by potřeboval klást účinný odpor už od hranic, aby měl naději vzdorovat alespoň nějaký čas. Jenže v noci na 3. srpna 1990 měla čtvrtina kuvajtské armády volno, včetně vysokých důstojníků. Čtvrtinu vojáků tvořili cizinci, protože pro bohaté, míru uvyklé Kuvajťany byla prestiž služby v armádě nízká. Cizincům logicky v bojích proti mnohem silnějšímu protivníkovi chyběla motivace ve formě obrany vlasti.

Bláhovou až nepochopitelnou se ukázala i víra kuvajtské vlády, že když nebudou jednotky vybavené municí a rozmístěné v bojových pozicích, nebude Kuvajt působit válečnickým dojmem a ke konfliktu nedojde.

Neznamená to ale, že se Kuvajt nebránil. Důstojníci byli dobře motivovaní i vycvičení a poválečné analýzy ukázaly, že v bojích bylo poškozeno 90 % kuvajtských vojenských zařízení. Někde velitelé těsně před invazí vybavili své vojáky střelivem na vlastní pěst. Přizpůsobivost ukázalo letectvo, které do poslední možné chvíle bojovalo, přičemž místo obsazených ranvejí využívalo i silnic v blízkosti letišť.

Prozaičtěji a ve světle iráckých ekonomických obtíží uvěřitelněji zněl argument, že držet Kuvajt znamenalo držet pětinu světových zásob ropy.

Válka začala ve dvě hodiny v noci 2. srpna a převaha iráckých vojsk byla zdrcující. Do invaze se zapojilo sto tisíc na místní poměry dobře vyzbrojených vojáků, proti nimž Kuvajt mohl nasadit necelých 20 tisíc mužů.

Průběh konfliktu za této situace nepřinesl žádné překvapení. Kuvajťanům se sice nad metropolí podařilo sestřelit několik iráckých helikoptér s komandy mířícími dobýt emírův palác, místy irácký postup zdrželi a dokázali včasnou evakuací zachránit většinu letectva a dva raketové čluny, ale během několika hodin byla válka rozhodnutá.

Iráčanům se z vytyčených cílů nepodařilo zajmout emíra Džabera al-Sabáha, který uprchl do Saúdské Arábie. Při bojích o emírovo sídlo však padl jeho bratr, jehož tělo pak podle svědectví jednoho iráckého dezertéra rozdrtili tankem. Bylo-li tomu tak, bylo to symbolické, protože do 4. srpna irácká armáda obdobným způsobem rozdrtila či vyhnala do saúdskoarabské pouště zbytky kuvajtských sil.

Blesková válka tak skončila iráckým vítězstvím, anexí Kuvajtu a represemi proti civilnímu obyvatelstvu. Jenže tato etapa dějin měla mít jen jepičí život. Svět včetně zemí pokládaných za blízké Iráku agresi odsoudil. Američané bleskově vyslali vojáky na podepření obrany Saúdské Arábie a začala se formovat koalice, do níž se zapojil i kuvajtský emír s exilovou armádou.

To už ale byl jiný příběh, v němž se role otočily a v němž naopak Saddám Husajn měl být tím, kdo se bude bránit zdrcující přesile.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.