Všichni tři patří mezi první oběti etnického násilí v Sarajevu, které na začátku dubna 1992 srbské síly obklíčily a pozice kolem něj díky lepší výzbroji udržely až do konce víc než tříleté války. Za 1 460 dnů na město dopadlo půl milionu dělostřeleckých a minometných granátů, zemřelo při tom 11 541 lidí (obléhání jsme připomněli také před pěti lety).
Některé příběhy z té doby dostaly punc ikoničnosti: hlavní sarajevská třída coby zlověstná „alej odstřelovačů“. Tunel pod letištěm jako cesta z pekla. Markale, hlavní tržnice a cíl srbských dělostřelců.
Válečná kosa se nakonec zastavila až v roce 1995 na více než sto tisíci mrtvých a všechny strany zůstaly opevněné v zákopech z interpretací, že „ti druzí“ si s vražděním a masakry začali. Pozornost se soustředila na jména velitelů - logicky, i kvůli mezinárodním soudům - zatímco z obětí se stala čísla.
Právě příběhy prvních obětí násilí v Sarajevu přitom vtiskly té válce rysy.
Nést vlajku na synově svatbě
Nikola Gardović se v začínajícím jaru roku 1992 chystal na svatbu. Jeho syn Milan si bral Dijanu Tamburovou tak, jak se na Srby sluší, v pravoslavném chrámu v centru Sarajeva. Protože auta nemohla parkovat u pět set let starého svatostánku, čekalo svatebčany něco přes sto metrů chůze a pak krátká cesta městem na hostinu.
Obléhání Sarajeva |
Jenže ve stejné době se v Sarajevu konalo také referendum o nezávislosti Bosny - to, které na území menšinoví Srbové bojkotovali a neuznali. Sousloví „napjatá atmosféra“ bylo spíš eufemismus. Před necelým rokem vedl stejný scénář v Chorvatsku k válce, kterou teprve před pár týdny zastavilo příměří.
Svatebčanům zkřížil cestu bílý golf s několika ozbrojenými muži, zejména známou postavou zdejšího podsvětí Ramizem Delalićem. Ten se vrhl na průvod, aby ukořistil srbskou vlajku. Zazněly výstřely a Nikola Gardović se zhroutil do kaluže své krve. V sanitce krátce nato zemřel.
Jaká přesně byla Delalićova motivace, už se nedozvíme. Sešel, s čím zacházel, v roce 2007 ho v centru Sarajeva zastřelil vrah.
Gardović, přestože zemřel ještě před začátkem obléhání Sarajeva, se pro Srby stal první obětí etnických střetů v Sarajevu a důkazem, že „Bosňáci (etnické označení bosenskomuslimských Slovanů, pozn. red.) si začali“. Úřady nově vyhlášeného státu ostatně Delaliće nepotrestaly. Uměl se učinit nepostradatelným - jeho milice ostrých hochů se obráncům Sarajeva hodila.
Příběhy lidí, kteří by ve fungující zemi měli velké problémy se zákonem, ale ve zmatku války dělali kariéry, byly pro tu válku charakteristické. Stačí vzpomenout Željka Ražnatoviće, kriminálníka, ze kterého se ve válce stal obávaný velitel „Arkan“.
Jdu bránit svoje Sarajevo
Po Gardovićově smrti začaly v Sarajevu růst barikády - stavěli je Srbové i Bosňáci. A přišly demonstrace.
Třiadvacetiletá rodačka z Dubrovníku Suada Dilberovićová bydlela v Sarajevu ve studentském bytě. Demonstrace před Skupštinou - parlamentem - viděla v televizi. Suada byla v pátém ročníku studií medicíny, oboru, který zde studovaly i její dvě mladší sestry. Nechtěla stát stranou, i když ji její spolubydlící Fahira odrazovala. Vždyť ta demonstrace bude poklidná!
Rozloučila se s ní větou „jdu bránit svoje Sarajevo“. Bylo 5. dubna 1992 a u Skupštiny se sešly desítky tisíc lidí, hlavně mladých. Pod vlajkami a obrazy Josipa Broze Tita skandovali, že chtějí mír.
Ozbrojení srbští radikálové v nedalekém hotelu Holiday Inn ale smýšleli jinak. A protože projektil ze zbraně letěl rychleji než zvuk, Suada nikdy neslyšela střelu, která ji na mostě Vrbanja srazila k zemi.
Bosenské zdroje vzpomínají, že se stačila zeptat, zda „toto je Sarajevo?“, ale už se neví, zda blouznila, nebo byla při smyslech. Krátce nato uprostřed zmatku po střelbě zemřela. Po válce ji na mostě, který dostal její jméno, připomněla pamětní deska s trochu patetickým, ale příznačným epitafem o kapce její krve, tekutiny, která zalije celou Bosnu.
Pro Bosňáky je právě Suada Dilberovićová první obětí obléhání Sarajeva. Ten den ale nebyla jediná, kdo zemřel.
Maminčino jméno na desce není. Neumřela tu. Kde je?
K demonstracím se připojila i čtyřiatřicetiletá zapisovatelka Skupštiny Olga Sučićová. I když byl pracovní den, táhlo ji to ven. „Brzy se vrátím,“ zamávala kolegům. Doklady nechala v kanceláři.
Demonstrace už tehdy připoutaly pozornost médií, takže na mostu Vrbanja nechyběli novináři. „Jsem matka dvou dětí a budu bránit tohle město,“ řekla Olga jednomu z nich. Krátce nato zazněly výstřely. První padla Suada Dilberovićová. A další střela si našla Olgu.
Neřekla žádná poslední slova, zemřela v sanitce a její jméno zapadlo. Také pohřeb, na rozdíl od velkého rozloučení se Suadou, se odehrál v rodinném kruhu. Ztělesňovala medička Suada ikoničtěji kontrast mezi nevinností a ozbrojenými násilníky? Nebo hráli roli chorvatské kořeny Olgy Sučićové a to, že z pohledu Bosňáků nebyla „jejich“ mučednicí? Možná ano, možná to ale bylo hlavně kvůli zmatku onoho dne.
Olga po sobě zanechala rodinu včetně dvouleté Nory, která o pět let později přišla k onomu mostu a na pamětní desce spatřila jen Suadino jméno. „Tady přece máma neumřela, kde je?“ obrátila se na otce.
Stálo ho to ještě hodně běhání po úřadech a poslouchání námitek, že taková pamětní deska něco stojí a peněz je málo. Nakonec ale uspěl. V roce 1999 změnili jméno mostu, aby připomínal jak Suadu Dilberovićovou, tak Olgu Sučićovou. V dubnu 2001 most dostal novou pamětní desku s oběma jmény.
Válka v Bosně byla krutá a ani po čtvrt století se na její následky nedá zapomenout:
5. dubna 2017 |
Občanská válka v Bosně a HercegoviněNejkrvavější dějství rozpadu Jugoslávie si za víc než tři roky (1992-1995) vyžádalo přes sto tisíc životů. Obléhání Sarajeva srbskými silami se stalo symbolem války. Zlou krev v Bosně zasely už masakry za druhé světové války, za které území ovládalo ustašovské Chorvatsko. Za komunistické éry se o křivdách spíše mlčelo a nevraživost lidé dusili v sobě. Když se Jugoslávie začala rozpadat, spory mezi katolickými Chorvaty, muslimskými Bosňáky a pravoslavnými Srby vzplály. Ráz občanské válce vetklo to, že stahující se jugoslávská armáda místní Srby vyzbrojila těžkými zbraněmi. Srbové ovládli dvě třetiny země. V zemi se rozmístily mírové síly OSN, zprvu hlavně u sarajevského letiště, brány pro humanitární pomoc. NATO střežilo bezletovou zónu nad Bosnou, z šesti měst včetně Sarajeva se staly dvě takzvané „bezpečné zóny“ OSN. Až v roce 1994 vyřešili Bosňáci a Chorvati vzájemné rozpory a začali postupovat koordinovaně. Po několika masakrech muslimských civilistů srbskými milicemi v roce 1995 na srbské pozice po celé zemi udeřily letouny NATO a dotlačily je k jednacímu stolu. Příměří z 11. října 1995 znamenalo i konec války, stvrdily ji dohody z Daytonu. Bosna je od té doby rozdělena na muslimsko-chorvatskou Federaci Bosny a Hercegoviny (51 % území) a Republiku srbskou (49 %). Obě části žijí prakticky nezávisle na sobě. Z původně dočasného řešení se stalo víceméně trvalé, ale především ze srbské strany zaznívají hlasy, že Bosna a Hercegovina je mrtvý stát. Země se potýká jak s etnickým napětím, tak s hospodářskými těžkostmi, vysokou nezaměstnaností a ztrátou iluzí. To provází úbytek obyvatelstva - v roce 1991 v ní žilo 4,4 milionu obyvatel, v roce 2013 pak 3,5 milionu. Zdroj: ČTK |
