Klíčovým bodem, o nějž Západ se Sověty v únoru 1990 jednal, byla budoucnost tehdejší Německé demokratické republiky (NDR). Otázka NATO byla vedlejší a nedošlo v ní k žádnému závazku.

Klíčovým bodem, o nějž Západ se Sověty v únoru 1990 jednal, byla budoucnost tehdejší Německé demokratické republiky (NDR). Otázka NATO byla vedlejší a nedošlo v ní k žádnému závazku. | foto: Jiří Benák, iDNES.cz

Příběh „slibu“ o nešíření NATO: od velké hry o Německo uběhlo 25 let

  • 1745
Ruští politici dodnes - nejen kvůli Ukrajině - vyčítají NATO porušení slibu, že se nebude rozšiřovat. O co se opírají, když neukazují žádnou písemnou smlouvu? Vycházejí z ústních jednání, při nichž se Němci snažili získat sovětské svolení ke sjednocení své země. Odehrála se přesně před 25 lety.

Z ruské strany je to v posledních letech dobře známý refrén, znějící tím hlasitěji, čím větší je napětí mezi Západem a Moskvou. Zní nějak takto: Slíbili jste, že se NATO nerozšíří. Lhali jste, oklamali jste nás. Zazněl například z úst Vladimira Putina (viz zde) v roce 2007, rok před ruským vpádem do Gruzie, země uvažující o vstupu do Aliance. Případně po anexi Krymu (viz zde).

Historik Mark Kramer to tvrzení v roce 2009 označil za mýtus (viz zde). Neexistuje totiž žádný písemný závazek (což zdůrazňuje i NATO, viz zde) a Rusko samo skutečně žádnou dokazující písemnost neukázalo. Jenže...

Čtvrt století starý příběh v pozadí sporu je barvitý. Pochází z doby plné chaosu, zvratů a možností, s nimiž se museli vypořádat politici, kteří prožili předchozích čtyřicet let v bipolárním světě.

Když padla Berlínská zeď a skončila studená válka, měli klíčoví západní politici - americký prezident George H. W. Bush, spolkový kancléř Helmut Kohl a ministři zahraničí USA, Británie a západního Německa James Baker, Douglas Hurd a Hans-Dietrich Genscher jasno v tom, že statické rozdělení Evropy je u konce, vylíčil koncem loňského roku magazín Foreign Affairs.

Ministr s obezřetností hmyzu

Spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher vůbec poprvé veřejně nahlas prohlásil, že se žádná „expanze NATO na východ“ nebude konat, v bavorském Tutzingu 31. ledna 1990. Podle svých slov pro Spiegel tím chtěl Sovětům usnadnit přijetí myšlenky sjednoceného Německa jako člena NATO.

Jenže Genscher nejprve hovořil a teprve pak začal hledat podporu. "Pohyboval se s obezřetností obřího hmyzu, který mnoha tykadly zkoumá okolí a je připraven stáhnout se, když narazí na odpor," napsal o něm později jeho spolupracovník Frank Elbe.

Klíčovým hybatelem dění byl Genscher. Češi ho znali ze snímků, na nichž s Jiřím Dienstbierem symbolicky přestřihl hraniční dráty železné opony, pro německého ministra ale existovala jedna ještě důležitější hranice, kterou chtěl zrušit: ta mezi oběma německými státy. Rozdělení Německa bylo produktem studené války a spolu s ní mělo skončit.

Genscher se podle dokumentů německé diplomacie 6. února obrátil na Hurda - ostatně Britové a Francouzi nebyli z představy sjednocení někdejšího nepřítele vůbec nadšení a bylo třeba jednat i s nimi.

Německý ministr navrhoval uklidnit tehdejšího sovětského prezidenta Michaila Gorbačov prohlášením NATO, že nezamýšlí rozšíření ani do NDR, ani do dalších evropských zemí. Navazoval tak na svůj týden starý projev z Bavorska (viz rámeček). Hurd souhlasil, že by o takovém prohlášení mělo NATO jednat, ale čas běžel rychleji.

Dva dopisy pro Helmuta Kohla

Devátého, o tři dny později, jednal v Moskvě s Gorbačovem americký ministr Baker. Sondoval možnosti sovětského souhlasu se sjednocením obou německých států bez závazků ze strany Západu.

V písemných poznámkách, které se ze schůzky dochovaly, si Baker udělal značku u poznámky „konečný výsledek: sjednocené Německo zakotvené v politicky proměněném NATO, jehož působnost se nebude posouvat na východ“. Po návštěvě Kremlu zanechal na západoněmeckém velvyslanectví situační zprávu, protože o den později měli přiletět jednat Kohl a Genscher.

Baker ve zprávě vylíčil, že se Gorbačova zeptal takto: Viděl byste raději Německo, které se sjednotí, nebude v NATO a zůstane mimo jakoukoliv kontrolu, nebo Německo, které se sjednotí, bude připoutané k NATO a bude zaručeno, že se působnost Aliance neposune ani o coul na východ? (Tedy ani do východního Německa, pozn. red.) Zřejmě záměrně formuloval možnosti tak, aby první sovětskému vůdci přišla horší. Gorbačov podle Bakera odvětil, že „jakékoliv rozšíření NATO by jistě bylo nepřijatelné“.

Jenže prezidentská bezpečnostní rada ve Washingtonu, kterou Baker o svém jednání logicky také informoval, se podivila: Část Německa v NATO a část ne? To těžko. Rada proto poslala Kohlovi jménem prezidenta Bushe zprávu - kancléř ji obdržel ještě před odletem do Moskvy - že USA navrhují účast celého sjednoceného Německa v NATO, ovšem území bývalé NDR bude mít zvláštní vojenský status a budou pro něj platit určitá omezení.

Všechen ten zmatek se podle Foreign Affairs odehrával v řádu hodin mezi pátkem devátého a sobotou desátého února 1990.

Výsledkem bylo, že Kohl a Genscher měli v sobotu v Moskvě v ruce dvě verze toho, co navrhuje jejich nejsilnější spojenec. Rozhodli se ctít Bakerovu „měkčí“ linii a zatímco se nad Moskvou obrazně i doslova smrákalo, Němci ujistili své protějšky - Gorbačova a ministra zahraničí Eduarda Ševarnadzeho - že se NATO „nerozšíří za současnou hranici na východ“. Gorbačov Kohlovi kývnul na zahájení ekonomické a měnové unie obou německých republik a nadšený kancléř dle svých pamětí dlouho do noci bloumal vymrzlým Rudým náměstím.

Do pekla s tím! Kdo tady vyhrál?

Jenže USA už počítaly se scénářem prezidentské bezpečnostní rady. Také Baker už ho akceptoval a bylo třeba sjednotit postup s Němci. Na summitu v Camp Davidu, čtrnáct dní po jednáních v Moskvě, si prezident Bush nebral servítky: „Do pekla s tím! My jsme přece vyhráli, ne oni. Nemůžeme nechat Sověty, aby obrátili porážku ve vítězství!“ řekl Kohlovi.

Pragmatický Kohl podotkl, že Gorbačova půjde obměkčit a cesta povede přes peníze. Šéf Bílého domu souhlasil: „Západní Německo nemá až tak hluboko do kapsy,“ vyzval kancléře, ať si Němci sjednocení zaplatí.

Sověti se mezitím snažili zachovat tvář, seč to šlo. Gorbačov v květnu navrhl panevropský bezpečnostní projekt, v němž by Německo bylo součástí jak Varšavské smlouvy, tak NATO. Tentýž měsíc také navrhl Bakerovi vstup SSSR do NATO - stojí za zmínku říci, že to bylo hezkých pár měsíců předtím, než vůbec zanikla Varšavská smlouva.

Pro Američany ale NATO v tehdejší podobě zůstávalo jediným možným garantem bezpečnosti euroatlantické oblasti. Jejich velvyslanec v Moskvě Jack Matlock navíc hlásil, že Gorbačov začíná připomínat „bitvami opotřebovaného“ muže a že SSSR jeví řadu známek krize. Roste kriminalita, sílí separatisté a protirežimní demonstrace, slábne ekonomika a moc se nejistě přesouvá od strany ke státu a z centra na periferii.

Sovětské jednotky v NDR

Počátkem roku 1991 měli Sověti v NDR šest armád - pět pozemních a jednu leteckou - organizovaných do 24 divizí. Celkem to bylo 338 tisíc vojáků se 208 tisíci manželek a dětí. Sovětská vojska v NDR měla 4 200 tanků, 8 200 obrněných vozidel, 3 600 děl, 690 letadel a 680 helikoptér.

Miliardy marek, ale ne záruky

Během červencových a zářijových jednání se Kohl a Gorbačov dohodli: Sověti dostanou čtyři roky času na stažení svých vojáků z východního Německa, dvanáct miliard německých marek „na konstrukci ubytovacích kapacit pro vojáky“, další tři miliardy bezúročného úvěru a záruku omezení sil NATO na území bývalé NDR (jen němečtí vojáci, žádné jaderné zbraně). „Nedostali žádné záruky o nešíření NATO,“ píše Foreign Affairs.

Bushův bezpečnostní šéfporadce Robert Hutchings pak napsal, že ze škály dvanácti možných výsledků jednání o budoucnosti Německa se podařilo docílit výsledku 1 až 2 z pohledu výhodnosti pro USA.

Německo se v říjnu sjednotilo, ovšem svět se točil dál. Irácká vojska Saddáma Husajna vpadla do Kuvajtu. V roce 1992 republikán Bush prohrál prezidentské volby a z Bílého domu odešla administrativa, která měla podrobné informace o jednáních se Sověty.

Západu se tedy podařilo sjednotit Německo bez učinění jakéhokoliv formálního závazku. Kohl a Genscher neměli mandát slíbit něco jménem NATO a sledovali bezprostřední zájem sjednocení západního a východního Německa. Dostupné prameny ovšem ukazují, že zmíněné návrhy o nešíření Aliance během vyjednávání v nějaké formě přece jen přednesli.

Jednalo se jen o Německu? Podle Gorbačova ano

Bývalý americký velvyslanec v Moskvě Matlock uvádí (viz zde), že veškerá jednání roku 1990 se vedla výhradně o statutu Německa, nikoliv střední a východní Evropy. Ten ostatně byl dosud součástí Varšavské smlouvy. „Nebylo to ale vždy řečeno zcela jednoznačně,“ připustil Matlock možnost dvojího výkladu formulace „rozšíření na východ“.

Stojí za to zmínit, že v roce 2009 německý Spiegel uvedl, že Genscher v Moskvě výslovně sliboval nerozšíření do dalších zemí Evropy. „Americkým politikům nejde věřit,“ láteřil podle německého listu Gorbačov. Opět se ovšem nabízí námitka, že Genscher neměl žádnou pravomoc slibovat jménem NATO.

Matlock sám byl proti rozšíření NATO, protože soudil, že to Alianci, rozhodující konsenzem všech členů, v konečném důsledku oslabí. Myslí si to ostatně dodnes. Je také přesvědčen, že kdyby Bush a Gorbačov zůstali déle v čele svých zemí, NATO by se během jejich mandátu nerozšířilo.

„Rozšíření nebylo výsledkem úmyslu NATO zvětšit své území směrem na východ, impulz přišel od středoevropských zemí. Spojené státy vytvořily program Partnerství pro mír, aby se vyhnuly rozšiřování NATO, to ale zájemce o plné členství neuspokojilo,“ napsal v roce 2014 bývalý velvyslanec.

Co na to všechno Gorbačov? Loni pro server Russia Beyond the Headlines (viz zde) uvedl, že v roce 1990 se otázka rozšiřování NATO vůbec neprojednávala. „Nepřišly s tím ani východoevropské země, ani západní lídři. Diskutovalo se ujištění, že se nebude rozšiřovat vojenská struktura Aliance a že žádné armády NATO (vyjma německé, pozn. red.) po sjednocení nebudou rozmístěny na území tehdejší NDR. Výrok ministra zahraničí Bakera o nerozšíření NATO ani o coul byl pronesen v tomto kontextu,“ odmítl výklad o nesplněném slibu.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video