Rabinova vražda měla zásadní dopad na izraelsko-palestinský mírový proces. Šéf labouristické Strany práce totiž stál (spolu s tehdejším ministrem zahraničí Šimonem Peresem) za historickou mírovou dohodou s Palestinci ze září 1993, která vedla ke vzniku palestinské autonomie a slibovala - na základě principu území za mír - další kroky k celkovému urovnání konfliktu ve Svaté zemi.
S tím však zásadně nesouhlasily izraelská pravice a vojenské kruhy. Dohodu z Osla označovaly za katastrofu, hlavně chtěly zabránit stahování izraelských osadníků z okupovaných území.
Jicchak Rabin Jicchak Rabin byl izraelský politik, diplomat a voják. Dvakrát zastával funkci premiéra. Službou v armádě strávil 27 let a během své vojenské kariéry dosáhl četných úspěchů. V období před vznikem Izraele působil v elitní úderné jednotce Palmach a po vzniku Izraelských obranných sil (IOS) zastával řadu vysokých velitelských pozic. V letech 1964 až 1968 byl náčelníkem Generálního štábu IOS a jako takový naplánoval a dohlížel na izraelský vojenský úspěch v šestidenní válce v roce 1967. Ve svých politických názorech se dostal od razantního potírání první palestinské intifády politikou „železné pěsti“ až po mírové řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Výrazným způsobem se zasadil o schválení mírových dohod z Osla, historicky prvních mírových dohod s palestinskou reprezentací, díky nimž vznikla Palestinská samospráva. V 70. letech došlo za jeho vlády k podpisu dohody s Egyptem, která později umožnila dojednání mírové smlouvy s touto zemí. Díky jeho přičinění Izrael dále v roce 1994 uzavřel mírovou smlouvu s Jordánskem. Za jeho mírové úsilí mu byla spolu s Šimonem Peresem a Jásirem Arafatem téhož roku udělena Nobelova cena míru. V roce 2005 byl v celostátní izraelské soutěži internetového deníku Ynetnews zvolen největším Izraelcem všech dob. Zdroj: Wikipedia |
Smrtí tehdy třiasedmdesátiletého Rabina byly v izraelské společnosti ještě více odhaleny hluboké náboženské i politické příkopy, které se začaly rýsovat již po šestidenní válce v roce 1967.
Například Rabinovo gesto usmíření s předákem Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Jásirem Arafatem bylo v očích ortodoxních Židů vnímáno jako zjevná zrada. Rabin byl po své smrti vnímán jako národní symbol a stal se ztělesněním izraelských mírových snah, a to navzdory své vojenské minulosti a někdejším radikálnějším názorům.
Obětí atentátu se Rabin stal necelé dva měsíce poté, co 28. září podepsal ve Washingtonu za Izrael s OOP dohodu o rozšíření palestinské autonomie na Západním břehu Jordánu. Na závěr mírového shromáždění v Tel Avivu jej 4. listopadu 1995 (podle gregoriánského kalendáře) zastřelil 27letý pravicový radikál Jigal Amir.
Při odchodu z pódia Rabina zasáhly dvě střely: jedna do zad a druhá do krku. Následoval převoz do nemocnice, kde však Rabin svým zraněním podlehl. Pohřben byl za účasti mnoha desítek hlav států 5. listopadu na jeruzalémském Národním hřbitově na Herzlově kopci mezi svými dvěma předchůdci - Levim Eškolem a Goldou Meirovou.
Známý izraelský spisovatel Amos Oz k tomu napsal: „Zavraždění Jicchaka Rabina bylo temné a nesmírně význačné; avšak to, co poté následovalo, bylo stejně význačné. Příští ráno byl celý národ v ulicích, přičemž polovina truchlila kvůli Rabinovi jako kvůli svatému a druhá polovina tvrdila, že Rabin byl ten nejhorší zrádce v celé židovské historii, který si zasloužil být postaven před válečný soud za zradu.“
Podle Šimona Perese dělila a dělí po Rabinově vraždě Izraelce hluboká propast, trvá však jeho poselství: „Posel byl zavražděn, ne však jeho poselství. Poselství spočívající ve vytvoření opravdového míru, opravdové bezpečnosti a hospodářské prosperity zůstává nedotčeno.“
Příkaz od Boha
Amira, který se k vraždě přiznal, odsoudil telavivský soud v březnu 1996 na doživotí. Tehdejší student třetího ročníku práv chtěl vraždou zabránit předání Západního břehu Jordánu Palestincům a po atentátu řekl, že „dostal příkaz od Boha“. Na otázku vyšetřovatele, zda svého činu lituje, řekl: „Proboha, to ne!“
V roce 2008 k tomu Amir dodal, že popudem k vraždě Rabina byly názory tehdejší pravice a vojenských odborníků. Jmenoval bývalého premiéra Ariela Šarona, někdejšího náčelníka generálního štábu armády Rafaela Ejtana a ministra Rechavama Zeeviho. „Všichni tito vojenští odborníci považovali Oslo (podpis izraelsko-palestinské mírové dohody v roce 1993) za katastrofu,“ prohlásil Amir.
Ve vězení se po vleklé soudní bitvě oženil s ruskou přistěhovalkyní Larisou Trembovlerovou, která kvůli němu opustila svého manžela. Pár se rozhodl počít dítě a vězeňská služba souhlasila s tím, že Amirova žena podstoupí umělé oplodnění. Ještě než k tomu došlo, přistihli bachaři při jedné návštěvě Amira, jak své manželce předává sáček se svým semenem.
Vězeňská služba pak Amirovi zakázala jakýkoliv styk s manželkou, nakonec však slevila a Amirovi povolila celých deset hodin s jeho ženou o samotě. V říjnu 2007 porodila syna, kterého pojmenovala Jinon Elja Šalom. Obřízka byla provedena v Amirově věznici na dvanácté výročí Rabinovy vraždy.
S Amirem byl odsouzen také jeho bratr a komplic Hagaj Amir. Ten byl po dvojím prodloužení trestu v květnu 2012 propuštěn, ve vězení strávil 16,5 roku.
„Smrt největšího světového teroristy“
Rabinovu vraždu před 20 lety uvítaly muslimské ortodoxní kruhy v Íránu, ortodoxní židovské organizace a také radikální islamisté. Například vůdce Islámského džihádu Ramadán Abdalláh Šalláh atentát přijal slovy, že neželí „smrti největšího světového teroristy“. Americký prezident Bill Clinton Rabina naopak označil za mučedníka míru a jordánský král Husajn za vojáka míru.
Podle některých zpráv byla na Rabina použita kabalistická klatba Pulsa de nura, která byla údajně aplikována podruhé ve 20. století (poprvé na Lva Trockého). Toto mystické prokletí požaduje, aby byla do šesti týdnů odstraněna osoba, která ohrožuje židovskou existenci. Vyřčena byla prý 25. září 1995 a premiér byl zavražděn pouhý den před jejím vypršením.
Podle státní vyšetřovací komise, jejíž závěry byly zveřejněny v březnu 1996, nedokázala izraelská kontrašpionážní služba Šin Bet Rabina patřičně ochránit, vystavila ho „vážným rizikům“ a ignorovala informace o přípravě atentátu. Podle dalších dokumentů z listopadu 1997 věděl informátor Šin Betu Avišaj Raviv (aktivista extrémní pravice) o plánu zavraždění Rabina, ale neinformoval o něm své nadřízené.
Po Rabinovi bylo poté pojmenováno telavivské náměstí, kde byl zavražděn, ale i řada dalších ulic, škol či parků v Izraeli i zahraničí. Jeho žena Leah zemřela v listopadu 2000 a jejich dcera Dalia působila krátce v politice. Na letošním benátském filmovém festivalu byl uveden film režiséra Amose Gitaie Rabin - poslední den.
Po Rabinově vraždě se mírový proces s Palestinci zpomalil, aby se zcela zastavil po neúspěšném summitu v létě 2000 v Camp Davidu a po zahájení druhé palestinské intifády koncem září 2000. V posledních letech je proces víceméně zmražen.
Podívejte se na dobové záběry z atentátu na Jicchaka Rabina:
